Jedná se o sestup po dosti prudkém svahu, bez nějakých výraznějších chytů, v nejhorších
místech po dosti pevné, ploché vyvřelině, pocukrované drobounkým štěrkem z erodujících
skal. Právě tahle kombinace je to nejhorší, je to taková jánošíkovská operace. Obecně navíc
platí, že většina zbylého svahu je hodně náchylná k dalšímu rozpadu a musíme dávat pozor,
na co šlapeme, čeho se držíme a kdo na koho co pustí seshora. Mírně riskantní operaci
zvládneme po jistém vypětí v pořádku. Odměnou, a to naprosto velkolepou, je dno kráteru.
Takováhle cesta případným zájemcům poskytuje báječnou možnost, jak stihnout vrchol kráteru i
jeho dno velice rychle, ale moc ji nedoporučuji. Když už, tak spíše v opačném gardu, přece
jen se nahoru leze líp.
Odměna dole je ale opravdu vydatná, nikdy předtím jsem na tak malé ploše viděl tolik
"zázraků". Horké výdechy dusivých sirovodíkových par, bublající jezírka, kotle vařící vody,
sirné sopouchy, jehličky síry kolem nich. Peklo, zcela nezemské prostředí. Ledovec všech barev
odtáváním poskytuje zdroj pro protékající studenou říčku, kterou jsme níže překračovali.
Ledovec sám je pokrytý tufem z předchozích výbuchů, takže ho identifikujeme až po chvíli,
když vidíme, jak se každou chvíli část z něho odrolí a padá směrem k nám. Krajina je na
pomezí snu, zahalená ve stále se vytvářejících oblacích
dusivého dýmu.
