"Skillfully constructed, horribly plausible" - The Observer

"Sensual ... moving ... truly remarkable" - Time

"One of the most subtle and brilliant artistic examinations published yet" - Booklist

Nezávislé cestování je droga. Na rozdíl od prefabrikovaných zážitků popisovaných v barevných katalozích cestovních kanceláří jsou totiž jenom vaše. Jakmile to jednou zkusíte, už nemůžete jinak. Jste chyceni do pasti a stále hledáte vzdálenější a odlehlejší destinace - novodobí nomádové totiž zaplavují i místa, která byla ještě před pár lety téměř nedostupná. Vy ale chcete být jedni z mála. Nechcete chodit po vydlážděných chodníčcích, nechcete potkávat davy s baseballovými čepičkami a nechcete si stále kupovat coca-colu.

Kamčatka byla až do roku 1990 zakázaným územím i pro samotné Rusy a mohli sem cestovat jenom speciálně prověření geologové nebo vysocí straničtí funkcionáři za rekreací. I když se od té doby hodně změnilo, stále je to turistikou téměř nedotčená země. Vypovídá o tom i fakt, že neexistuje žádné "Lonely Planet Kamchatka" a o zemi se dají sehnat jen velmi kusé informace. I proto jsme sem jeli.

Kdyby si snad někdo po přečtení tohoto deníku myslel, že jsem duševně chorý jedinec marně se snažící zaujmout čtenáře vulgárními výrazy, nemohu mu jeho dojem brát. Faktem je, že místa, kde by zkušenější kronikář citlivou událost pro zachování romantiky situace zamlčel, já si naopak libuji v co nejvěrnějším přepisu momentálních nálad účastníků výpravy. Omluvte proto nejrůznější slovní poklesky, které jsou zde poctivě zaznamenány bez kudrlinek. Věřím, že i ty svým dílem přispívají k autenticitě příběhu a bez jadrných nadávek na nejrůznější nástrahy kamčatské přírody by to přece nebylo ono.

Ondra

Jak jsme se poznali?

To bylo tak. Někdy v březnu 2001 jsem začal přemýšlet, že jsem už dlouho nikde nebyl a že je nejvyšší čas to změnit. Nadchl jsem se pro panenskou přírodu na Kamčatce, což jsem zmínil před pár známými a všichni na to: "Jo jo, Kamčatka. To je super." Začal jsem shánět spolucestovatele. Vláďa, můj partner z cest po Indii a Indonésii, tak ten už to má chudák spočítané. Jednak je t.č. na vojně, ale kromě toho se v červnu ženil a čekají s Evčou potomka. Můj druhý věrný souputník Honza nejdříve váhal a měsíc oddaloval konečné rozhodnutí. Myslím, že se mi podařilo ho pořádně zviklat a ačkoli původně rozhodně nic velkého neplánoval, seriozně nad touto výpravou uvažoval. Jenomže ani Honza už není ten komercí nedotčený a rodinným plánováním nezasažený tvrďák. Právě řeší se Zuzkou svoji bytovou situaci a potřebuje makat, makat a zase makat. Nemůže si dovolit teďko na měsíc vypadnout z tohoto šíleného kolotoče, musí dokladovat stabilní příjem, aby dostal hypotéku. Co se dá dělat, musel jsem se poohlédnout jinde.

První možností se ukázal Rus Vladimir Pormotsev, kterého mi dohodila Terka. Já nevím, kde ona k těm chlapům přichází. Tento byl prý na inzerát. Vladimir plánoval taky cestu po Kamčatce a řešil stejný problém, takže dával přes Internet dohromady lidi, co by s ním jeli. Přestože nakonec nejel ("něco mu do toho vlezlo"), seznámil jsem se díky němu s Otou, studentem na stavební fakultě ČVUT. Na ČVUT znal Ota další tři lidi, kteří také shánějí parťáky na Kamčatku - po krachu Vladimirovy výpravy jsme si s nimi dali sraz v hospodě na Strahově. Byl To Honza, Petr a Tomáš. Termín i délka výpravy této skupinky mi maximálně vyhovovala, stejně tak charaktery lidí – připojil jsem se. Ota chtěl jet na dva měsíce, takže se jal organizovat konkurenční výpravu.

Honza byl ideový vůdce, který cestu na Kamčatku v této skupince vymyslel a z větší části také organizoval. Petr je jeho bratranec a Tomáš kamarád ze studií. Honza zjistil, že při počtu lidí 6 a výše je možno dostat slevu na letenku a proto sháněl další lidi - umístil na škole inzeráty, na které se přihlásil mimo jiné i Dan. Kromě toho přibyl Martin, kterému řekl Honza jako svému bývalému spolubydlícímu na koleji. Nakonec Pepa, kamarád Tomáše, a další Honza, tentokrát kamarád Dana. Sestava je kompletní.

Odlétáme, Petrohrad

"Ten vařič je cítit benzínem a do letadla nepůjde!" prohlásila nekompromisně snaživá úřednice za check-inem, rozbalující Honzův batoh, pečlivě omotaný igelitovou fólií. Ovšemže bez benzínu, ale prý je cítit a jak si to představujeme, tady jsme na letišti a platí tady přísná bezpečnostní pravidla, ne?! Asi jsme ho měli nastříkat voňavkou, nebo co. Další dva benzíňáky prochází bez problémů, protože kreatura si jich naštěstí nevšimla. Dejte volovi funkci...

Letecká společnost Pulkovo Airlines, do té doby pro nás zcela neznámá firma, nás navzdory našim chmurným očekáváním celkem překvapila kvalitou servisu na palubě. Letušky, pravda, spíše připomínaly ruské bábušky, ale pivo nám daly a tak nám to ani nevadí. Jídlo do Petrohradu je výborné a tak se těšíme na hotel, který nám platí přes noc aerolinka - ve firemní brožuře je vyfocen jako **** Hilton. Realita se však ukázala býti dosti odlišnou od reklamních fotografií. Hotel připomíná spíše vysokoškolskou kolej. Přiletěli jsme až kolem půlnoci, ale některé z nás ještě láká procházka nočním Petrohradem - "děžurnaja" na patře však něco povídá o tom, že se hotel zamkne a nedostaneme se dovnitř. "Nu, kakdá my return, my zabuchájem na dver´" zkoušíme to domluvit i přes značné nedostatky v naší ještě nerozjeté ruštině. Děžurnaja však neocenila naše rozsáhlé znalosti cizích jazyků a tak to vypadá, že Auroru půjdeme shlédnout až s ranním sluncem. V noci je šílená bouře a jak to všude práská, všude houkají alarmy aut jako splašené.

Petrohrad mě velmi překvapil. Všude čisto, uklizeno, pořádek a řád. Metro je "kupodivu" stejné jako u nás, akorát stanice se v Praze už nejmenují tak monotématicky Moskevská, Komsomolské náměstí, Leninova apod. Kromě toho, některé peróny ještě zavírají přístup ke kolejišti posuvnými neprůhlednými dveřmi, které vypadají velice podobně jako dveře přímo na vagónu. Nechápu proč ta velkorysost, dvoje dveře těsně za sebou, tak mě napadá jestli to není kvůli sebevrahům, ale na druhou stranu to není zas až tak složité odjet na stanici bez tohoto systému. V jednom vagónu Martin nastupoval mírně pomaleji (což se později ukázalo jako jeho typická vlastnost), ovšem řidič je také jenom člověk a Martinovo rozjímání netoleroval. Nemilosrdně zavřel dveře a Martin tak přišel o své apartní sluneční brýle značky Turbo, které musely stát alespoň 80 Kč. Docela ho to vzalo, přičemž vina je prý na Pepovi, který nastupoval stejně pomalu před Martinem a on tak neměl dostatek času do vagónu vejít bez nehody. Když Martinovi ještě kdesi kdosi ukradl hodinky přímo ze zápěstí, byl to už úplný konec a Petrohrad bude už pro Martina asi vždy symbolem temna.

Aurora neaurora, ráno nás nejvíce trápí naše hladové žaludky a tak hledáme nějaké otevřené kafé, kde bychom posnídali. Problém je v tom, že kafé otevírají přinejlepším v deset a tolik ještě zdaleka není. Skončili jsme - jako správní hardcoráři - v McDonaldu. Docela nás překvapilo, že následky včerejší bouře (popadané stromy atd.) likvidují ženy. Později vyšlo najevo, že tady v Rusku už je to takový zaběhlý zvyk, že ženy dělají v podstatě všechno včetně práce se sbíječkou a muži si tak dokáží ještě naleštit svoji Volhu.

Prohlídku Petrohradu ukončujeme po šesti hodinách.

Kamčatka! (první kroky, 18-20.7.)

Vnitrostátní lety Pulkova jsou již na znatelně horší úrovni. Letušky jsou ještě starší a kromě toho nám odpírají pivo a dokonce nechtějí přidat ani džus. Na posledním letu z Chabarovska do Petropavlovsku nás odbývají jenom jedním koláčkem.

Letiště Petropavlovsk-Kamčatskij nás ve středu přivítalo slunečným počasím, ale zamračenými oficíry. Jeden z nich, který stál přímo naproti schůdkům z letadla, se tvářil dokonce tak nepřístupně, že jsme se skoro báli zvednout se ze sedadel. Řekl bych, že si takovéhle výrazy musí cvičit doma před zrcadlem. Vezme hrnec o poloměru 5 cm, natočí ho dnem směrem od zrcadla, přiloží vedle obličeje a snaží se vytvarovat si ústa dle jeho horní poloviny. "Čeká na vás tady někdo?" vyštěkl pomocník pana Nepřístupného, který mezitím naběhl do letadla. Oči mu při tom planuly a doufal, že nás bude moci plísnit. To už se ale naštěstí objevil zástupce (resp. zástupkyně) od Taťány (přes tu máme zařízeno pozvání, viz glosa "byrokracie"), ukázala oficírům řadu bumážek a my byli vpuštěni na Kamčatskou půdu.

Ubytovali jsme se ve vojenském hotýlku s rudou hvězdou na dveřích, který nám rovněž doporučila Taťána. Cena je 100 rublů na osobu a den, což je super cena. Jak jsme později zjistili, v Petropavlovsku je nejnižší cena 440 rublů, takže klidně překousneme to, že jsme "na dvacátém šestém" v Elizovu a do Petropavlovsku to tedy máme 26 km. Na vysvětlenou, Kamčatka zrovna není protkaná dopravními tepnami a v podstatě tu je jenom jedna silnice tvaru obráceného T, kde na severu je Usť-Kamčatskyj a na jihu z východu Petropavlovsk a ze západu Okťjábrskyj. Z tohoto důvodu se zde zavedlo označování lokality prostě podle kilometráže. 0 je na začátku Petropavlovsku, na "osmém" je trh, na "desátém" km je autobusové nádraží atd.

Petropavlovsk-Kamčatskij, nebo zkráceně jenom "górod" (město) leží na úpatí mohutné Korijacké sopky, která je vidět z jakéhokoli místa a působí velmi majestátně. Jak říkají místní, v zimě z ní často sestupují medvědi za stravou a loni se jim prý jeden procházel po náměstí. Město jako takové na nás působí velice rozporuplně. Na jednu stranu jsou tady neuvěřitelně chátrající budovy a rozpadající se paneláky, na druhou stranu velmi slušně oblečení lidé a fakt hezká auta v ulicích. Žádné Žiguli, Moskvič, ale Toyota, Nissan a podobně a to ještě nejlépe v off-road úpravě. Asi jsou to kradená auta z Japonska nebo Koreje, nebo nevím. Zato z místních lidí je dojem jednoznačný a to velmi pozitivní. Kohokoli se na něco zeptáte, neodpoví nevrle "nevím", ale snaží se to aktivně zjistit a je hrozně vstřícný. Možná to dělá naše lepšící se ruština, ale spíš je to v lidech.

Jelikož vyřízení všelijakých povolení trvá až do soboty, trávíme čas různým zařizováním. Snažíme se například zaplnit mezeru v našem vaření, jenomže sehnat tady plynové bombičky je nemožné. Jediné co tu mají, jsou jakési plniče zapalovačů a k nim příslušející vařiče made in Korea. Vařič má na sobě napsáno "outdoor", je velký asi jako šicí stroj a vypadá velmi neoutdoorově. Nicméně je to to nejmenší, co se tady prodává a můžeme být rádi, že jsme jej sehnali, protože se prodává ještě varianta "s čemodánem", která zřejmě předpokládá že normální turista si bude vařič nosit s sebou v praktickém plastovém kufříku. Taky kupujeme jeden prut na ryby (jeden už máme z Čech), alobal a básníme o tom, kolik lososů si nachytáme a co budeme dělat s těmi co už nedokážeme sníst. To bude bájo.

V pátek jedeme s Pepou do firmy Krečet, která má monopol na helikoptéru do Doliny Gejzírů, největší atrakce Kamčatky. Dolina Gejzírů leží v Kronockém národním parku a je to jedno ze čtyř světových míst, kde je tak slabá zemská kůra, že na jednom místě jsou k vidění téměř všechny geotermální jevy - gejzíry především, pochopitelně. Problém je v tom, že k němu nevede žádná cesta a jsou jen dvě cesty jak se tam dostat - pěšky, což je trek minimálně na dvacet dní, nebo helikoptérou. Pěšky by to bylo dozajista super, jenomže Kronocký park je "zapovědnik" a již podle slova je patrno, že vám budou klást všechny možné překážky - nejpádnější je patrně dvacetidolarová taxa na den pobytu v parku nebo povinnost mít s sebou ruského akreditovaného průvodce. No a ten vrtulník, to je taky tragédie. Jelikož je cena kalkulována na Amíky a inostráněc je prostě inostráněc, nepomůže vám žádné obligátní prohlašování, že jste chudý student z Čech. Cena je 200 doláčů, ber nebo nech být. A ještě více zesináte, když se dozvíte, co za těch vašich těžce vydřených 8000,- Kč dostanete. V půl dvanácté "ráno" je odlet. Jak znám místní praktiky, odlet bude tak ve čtvrt na jednu. Poté hodina letu, pak vás seřadí do úhledné skupinky s dalšími 21 Amíky, kteří s vámi letí v jednom balíku a hurá na "trek". Cesta trvá necelé dvě hodiny. "Podívejte se nalevo, podívejte se napravo; haló, mister, tady nemůžete otálet, nemáme čas. Tady pozor, tady je potůček, ničeho se nebojte, podržím vás, abyste jej v pořádku přešel." Poté nastává večeře, která je nejenom v ceně, ale také v noblesní restauraci. Diskuse se nepřipouštějí, večeře je povinná, delší čas nebo individuální procházka nepřichází v úvahu. No to se jim na to můžeme ....

Sobota 21.8. - konečně odchod!

Ráno jsme si demokraticky rozdělili úkoly, přičemž na mě s Tomášem připadla návštěva Taťány a vyzvednutí bumážek. Sraz je v 11.30 na desátém, na autobusovém nádraží. Naše mise se kapánek protáhla, protože vymyšlené logistické řešení operace s prodloužením víza (ve čtvrtek přijdeme z treku a v pátek budeme mít prodloužené vízum) zkrachovalo na tom, že víza se prodlužují jenom v pondělky a to ještě jenom tehdy, když je gubernátor dobře naladěn. Trávit další zbytečný čas v Petropavlovsku se nám vůbec nechtělo a tak jsme hbitě vymysleli náhradní řešení - ofotíme pasy, víza, originály necháme Taťáně a my si vezmeme na trek jenom kopie, které opatříme několika kulatými razítky, která dodá kdo jiný než Taťána. Ještě že ji máme. Kromě toho, že pro nás všechno zařizuje, je hrozně příjemná, mluví anglicky a vůbec. Její normální zákazník platí tisíce dolarů, my pár fufníků a přesto se nám plně věnuje.

Ještě ráno, cestou za Taťánou, nás s Tomášem zaujala cedule "Perevodzka Gruzov" a nadchli jsme se pro možnost svezení na start našeho treku náklaďákem, jinak bychom totiž asi museli šlapat 40 km po prašné cestě a to nám nepřipadá ideální. Gruzavikář se jmenoval Jura a měl před barákem zaparkovaný ohromný stroj. Podle všeho zrovna neměl moc práce. Sdělili jsme mu naší představu a otázali se, zdali je ochotný použít jeho skvělý náklaďák pro takový bohulibý účel. "Nu, dělo v tom, čto..." byla nejčastější Jurova odpověď na cokoli. "jde o to, že...náklaďák není vhodný pro tuto cestu.... je tam mnoho prachu.... neznám tu cestu dobře...." atd. Prostě nechce se mu. Nicméně, má prý na třicátém ještě jeden náklaďák, který by byl pro tuto cestu jako stvořený. Přímá mluva není opravdu Jurovou silnou stránkou. Bylo vidět, že by nás hrozně rád svezl, ale bojí se nám říci cenu, abychom ho náhodou neodmítli. Nakonec vyhrkl cifru 4000 rublů a rychle to začal zamlouvat. Domluvili jsme se na tom, že budeme uvažovat o ceně 3000 rublů a ještě mu dáme vědět.

U Taťány jsme se dozvěděli radostnou zprávu, a to že je letos hodně medvědů, ale že se v celém městě nedá koupit žádná obrana, žádná kulovnice, žádný sprej, žádné rachejtle. Sorry, chlapi, ale musíte se ubránit sami! Před dvěma lety tu prý medvěd sežral Japonce. Další zprávou je jobovka ohledně dopravy na start našeho nadcházejícího treku. 10. července vydala milice prohlášení, že všechna vozidla jedoucí po cestě k Mutnovskému vulkánu za "Naděždou" potřebují speciální povolení. Naděžda je vojenská základna 5 km za Těrmálnym (tam se dá dojet maršrutkou). To je ale smůla, vypadá to na ten prašný pochod.

Když jsme ve 12.30 konečně dorazili na Vokzál, kluci tam kupodivu ještě byli. Ze strategicko-taktických důvodů jsme jim nejdříve přednesli zprávu dobrou (naše řešení ohledně prodloužení víza), takže ani moc neprudili a teprve potom zprávy špatné, které se hnedko mnohem lépe vstřebávaly. Na Vokzále jsme pro jistotu zakoupili lístky na autobus do Kozyrevska (výchozí místo na náš další trek za čtrnáct dnů), abychom se pak nevrátili z treku a nezjistili, že autobus je vyprodaný.

Na mě připadlo jít za Jurou s neradostnou zprávou ohledně povolení na cestu za Naděždou a tedy storna naší společné cesty. Jura však překvapil slovy že o tom ví, ale že zná nějaké vojáky a tak by možná zkusil projet. Dělo v tom, čto.... záleží na lidech co to tam budou hlídat. Někoho zná a někoho by dokázal uplatit, ale někdo se může zabejčit a nic s ním nesvede. Protože to tak trochu vypadalo že si říká "ono to nějak dopadne", hlavně abychom mu vlezli do náklaďáku a zaplatili, tak jsme se domluvili na těch 3000, pokud se mu podaří projet, ale pouze na 500, pokud nás za Naděždu nepustí. Těch 500 je dost málo, skoro ani na benzín, ale alespoň má pořádnou motivaci, že. Domluveno, Jura podpořen svojí ráznou ženou souhlasí, ve dvě nás vyzvedne u hotelu.

Je 14.30, natěšení stepujeme před hotelem a Jura nikde. 15.00 a Jura pořád nikde. Jdeme se s Tomem kouknout, kde to vázne a nacházíme Juru hrabajícího se v motoru jeho druhého náklaďáku. Prý ještě hodinu.

V 17.00 se Jura konečně objevuje v supícím gruzavíku značky ZIL. Jura je však oblečený ve slavnostním. Montérky vyměnil za slušivé sáčko a do kabinky nacpal ještě vymóděnou ženu a neméně vymóděnou dceru. "Vy se schováte na korbě a já budu dělat, jako že jedu na výlet." konspirativně na nás mrká Jura a my dozvídáme důvod jeho oháknuté suity.

Naděžda má na špičce budovy rudou hvězdu a na dvorku stojí několik tanků. Kryti plachtovím stojíme jako sloupy, ani nedutáme a doufáme, že to hrobové ticho přeruší startér a my pojedeme dál. Bohužel, místo startéru se po chvilce začíná odšněrovávat plachta na zádi a nám se zjevuje ruský příslušník. Jura nám kyne, abychom slezli. "Bumažki u vás jesť?" překvapivě docela přátelsky se nás optá voják. "Vot zděs, posmotrítě" vytahujeme povolení od Taťány. To povolení se samozřejmě na auto nevztahovalo. Oficír však na něj chvíli koukal a pak nám jej mlčky vrátil. Jeho zachmuřená tvář ukazovala, že usilovně přemýšlí. Rozkazy vrátit vše, kromě aut s povolením, jsou sice rozkazy, ale na druhou stranu tady je bumaga s kulatým razítkem a to je také přecejenom oficiální dokument. Na scénu nastoupil Jura a velmi dlouho s příslušníkem přidušeně rozmlouval. Za půl hodiny jsme opět nahoře na korbě, Jura startuje gruzavík a my jsme vpuštěni přes sněhové zátarasy na další cestu. "Ostorožno, tam mnogo medvědov!" varuje nás ještě příslušník. Jak to Jura dokázal, nevíme dodnes. Nejspíš se s ním domluvil na nějakém (ne)všimném. Hurá.

Gruzavík má svoje nejlepší léta již evidentně za sebou. Stáří vozidla jsme odhadli na 30 let. Chtěli jsme Juru potěšit a tak jsme nahlas odhadli rok výroby na 1980, nicméně Jura trochu dotčeně označil za narození stroje rok 1987. Motor se šíleně přehřívá, takže se neustále (po 100 metrech) zastavuje a proplachuje chladič. Avšak jede to, což je to hlavní. Přibližně v deset večer přijíždíme na místo, které můžeme dle mapy označit jako Jurovu konečnou a naši začátečnou. Platíme dohodnutou sumu za odvoz, což Juru velmi potěšilo (asi čekal nějaké dohady). Vybalil s rodinou svoje zásoby, maso ve vlastní šťávě, okurky, chleby, sušenky, ředkvičky, všeho asi tak na týden a prý ať hodujeme. Co se do nás nevešlo, zabalili nám proti naší vůli s sebou do baťohů a rozloučili jsme se. Ušli jsme ještě asi čtyři kilometry do tundry a rozbili jsme tábor.

Jižní trek (22.7. - 1.8.)

Kromě perfektních výstupů na vulkány Gorelyj a Mutnovskyj v prvních dnech by se dal celý trek charakterizovat následujícími hlavními vjemy:

komáři - těch je všude plno. Na Kamčatce mají tihle malí upíři speciálně vyvinuté sosáky, takže prokousnou jakékoli jednovrstvé oblečení kromě ponča. Naštěstí máme repelenty, kterými je třeba stále se mazat.

stlánik - námi přezdívaný "sránik", je charakteristický porost většiny Kamčatky. Je to olšová, případně borová kleč výšky 2-3 metry, kudy se prodírat vyžaduje velkou dávku trpělivosti, odevzdanosti a fyzičky. Většinou to jde pouze po medvědích stezkách, škoda jen že chůze po čtyřech není pro člověka až tak přirozená. Největší hrůzu ze stlániku má Martin, který chodí všude s Tomášovými horolezeckými hůlkami a neodkládá je ani ve stlániku. Znamená to, že se čas od času (resp. dosti často) někde "zasekne" za hůlku nebo za batoh. Kromě Martina na stlánik nadává výrazně více než ostatní ještě Petr, který si tímto zasloužil svoji typickou větu.

bolševníkové a kopřivové háje - oproti stlániku paráda. Kopřivy i bolševník, vzrostlé více než dva metry, nás sice chvílemi popálí, avšak rychlost chůze se zvyšuje ze sedmi kilometrů za den (stlánik) na dvojnásobek. Čas od času se sice musí vylézt na nějaký strom, aby se našel správný směr, ale to je maličkost. Tohoto činu se většinou chápe Honza, který pak ukazuje jako Jeníček, kde je nějaká mýtinka. Nejhorší úlohu má "klestič", první člověk v řadě, který rozráží vegetaci a upozorňuje ostatní kde co teče a kde je jaká díra. Bohužel to objeví většinou tak, že tam spadne. Jak už správně tušíte, toto je převážně také na Honzovi, protože jako náš vedoucí chodí všude první.

medvědi - těch je na Kamčatce plno. Každou chvíli někdo šlápne do medvědího hovna, což je zážitek, protože jeden takový exemplář může mít tak pět kilo. Medvědí stopy jsme sledovali jenom první dva dny, poté je to už nuda - jsou všude. I skutečných medvědů jsme pár viděli, ale většinou se nás báli více než my jich. Pro jistotu mlátíme při chůzi lžící do ešusu a halekáme. O co však máme větší strach, je naše jídlo, neradi bychom, aby v noci přilákalo nezvané jedlíky k našim stanům a tak pro jistotu vaříme vždy daleko od nich. Původně jsme zastávali pravidlo, že i veškeré aromatické jídlo budeme skrývat v bezpečné vzdálenosti, avšak čím jsme déle na Kamčatce, tím jsme drsnější. "Přece mu to tady nenechám! Táhnu to sem takovou dálku a teď si přijde nějaký medvěd a sežere to?" ohrazuje se vlastník lovečáku, když jej schovává k sobě do spacáku.

voda - všude spousta potůčků, potoků, tůněk a bažin, do kterých pravidelně někdo (Honza) zaboří botu a pak prudí ostatní, že tam musel šlápnout zrovna on a ne někdo jiný. Speciální pozornost vodě věnuje Martin, který se překračování potůčků bojí. Vždy se projde minimálně 5x tam a zpátky po břehu, hledá vhodné místo na skok a neuvěřitelně se šklebí. Nakonec zatne zuby, zavře oči a skočí, přičemž pravidelně svým charakteristickým hlasem nadává "Kurvvvaaáá! Zasraná řeka!".

Líčit každý den do detailu by mohlo být docela nudné tak se omezím jenom na krátké popisy jednotlivých dnů tohoto treku (a to ještě s vydatnou pomocí Honzového deníku), který jsme si překřtili na "Trekking in Kamchatka - discover wonders of bolševník":

Neděle. Výstup na Gorelij 1839m. Nahoře jsou pěkné kaldery a my se bavíme soutěží, komu dojede svržený kámen nejdál do kráteru. Největší borec je pak ten, komu se kámen dovalí až do jezírka uvnitř. Poprvé vidíme medvědí stopy.

Pondělí. Výstup na Mutnovskyj 2322m. Cestou jsme objevili zapomenutý Grand Canyon, který zcela nečekaně prořezával tak stometrovou trhlinu v zemi. Zvrchu Mutnovky vidíme skupinku turistů procházet se po dně kaldery a tak zavrhujeme včerejší soutěž házet dolů kameny. Naopak, chceme také dolů. Oni tam však přišli takovým kaňonem a cesta ze špičky hory dolů není vůbec jednoduchá, strašně to klouže a pod námi je kráter. Petr, který se bojí výšek a Martin, který se bojí úplně všeho, dolů nelezou. O hodně přišli. Dole to vypadá jako v pohádce, bublající bahno, sirné sopouchy, krystaly atd.

Večer jsem ztratil lžíci, z čehož mají největší radost HCčka a snaží se zorganizovat ostatní, aby mi byla lžíce půjčována pouze výměnou za dílky čokolády. Naštěstí neúspěšně. Taky došel k úhoně náš korejský vařič, který začal při vaření hořet a upálily se mu všechny plastové ovladače. Zatím ale funguje.

Úterý. Dnes je poslední den, kdy se dá ještě pěkně jít tundrou, avšak my si jej nevážíme, nevíme, co nás čeká. "Celý den spočívá v přecházení nespočetných údolíček – jdeme bokem ke hřebeni směrem k hornímu toku řeky Opaly. Odpoledne se k ní dostaneme a začneme kopírovat její tok. Znamená to přecházení po sněhových mostech a kamenných polích. Ukáže se, že to je jeden z mnoha terénů, který Martinovi nesedí a tak nezbude, než ukončit den trochu dříve. Najdeme krásné místo cca 20 výškových metrů nad řekou, část se jde koupat hned a my je střídáme hned po stavbě stanů." (Honzův deník) Dole se vzájemně ubezpečujeme, že nikdo se ve studenější ještě určitě nemyl, když tu vidíme, jak na nás ti seshora řvou a divoce gestikulují. Ke "koupališti" jde medvěd. V životě jsem takhle rychle do kopce neběžel, ale méďa se taky lekl a zmizel v protějším svahu.

Zajímavostí dne je můj lov sviště, kdy jsem se rozběhl za zmateným zvířetem, které v rozporu s adresou své nory začalo utíkat napříč po sněhovém jazyku. Kluci fandili a já vybuzen vidinou večerní pečínky sviště skutečně dohnal. Postavil se na zadní a dělal drsného, když to nepomohlo, plácnul sebou do trávy a dělal pro změnu mrtvého. Jelikož však správní dravci mršiny nejedí, upustil jsem od svého původního plánu a kořist jsem jen nafotil.

Středa. Nastaly krušné časy. 100x tolik komárů, stlánik, bolševník, kopřivy, řeky. Pokračujeme po Levé Opale dolů k soutoku s Opalou Střední. "Prodíráme se podél prudkého svahu vysokým porostem, svah je podmáčený od nesčetných vodopádů, které natékají do řeky. Je zřejmé, že tudy cesta nevede a tak se vyškrábeme na náhorní plošinu a vytyčíme další trasu co nejdál po ní, dokud nezačne i zde stlánik. Zpět k Opale bychom se měli vrátit po jednom přítoku. Na jeho počátku nacházíme obrovské medvědí stopy, zřejmě nejsme jediní, kdo tudy chodí. Přijdeme k soutoku s nějakým dalším ramenem; po diskusi a marných pokusech (Peťa to přímým nasazením odměřil na hloubku přinejmenším po hrudník) se vyšplháme na boční svah. Tady najdeme medvědí stezku vedoucí skrz stlánik. Postup je šíleně pomalý, nicméně si můžeme blahopřát, protože nás stezka asi po dvou hodinách přivede opět k Opale. Jsme na jejím dolním toku, takže je tu patřičně rozlitá. Po dohodě se rozhodneme ji překrosit (je to asi šest ramen, tudíž nohy patřičně tuhnou). Spíme na louce, na které odpoledne zmizel Pepa. Prostě šel, šel a najednou nebyl. Bylo to jako kdyby si nasadil neviditelný plášť. Pravda byla samozřejmě trochu prozaičtější a vyšla najevo, když se Pepa po chvilce vydrápal z koryta dokonale skrytého potoka ven. Na Kamčatce totiž roste taková tráva, že je často i vyšší než člověk a nějaká ta strouha se tam tedy lehce ztratí. Večer si děláme ohýnek a jsme v pohodě."(Honzův deník)

Ještě jsem zapomněl na příhodu z rána, když naše HCčka šla po svojí lepší straně potůčku, který se však nečekaně změnil v dravou řeku a naši dva frajeři měli s přecházením silného proudu plné brejle práce.

Čtvrtek. Plán dne - dojít na horké prameny řeky Opaly a pořádně se vydrbat. Po cestě narážíme na permanentní stanový tábor jakýchsi ruských hydro-seismo-meteo-geologů, ale žádná velká konverzace neproběhla. Voda měla 43ºC, což byl po tom stálém brodění ledovcových potůčků docela šok, nicméně dalo se na to zvyknout. Naši -logové tu z prken udělali takovou přírodní vanu, kde jsme se naložili a tak se nám odsud ani moc nechtělo.

Horká koupel nás zničila, každý má svaly úplně uvolněný a nikomu se nechce nikam se prodírat. Přesto jdeme, podle všeho bychom měli přejít ještě tenhle hřebínek. Byl to běs, samý stlánik, ale po čtyřech až pěti hodinách nacházíme malou stezku, která nás dovedla až ke střední Opale. Ohýnek.

Pátek. Vyloženě přesouvací etapa. V poledne jsme špatně odbočili a museli jsme "přestlánikovat" 400 metrů vysoký kopec. Zanechává to na nás těžké psychické stopy. Martin je úplně odvařenej, říká "nechte mě tady" a jeho vyhaslé oči naznačují, že se již smířil s osudem. Sypeme do něj glukózu, ale není sám, komu není do smíchu. Na kopci se totiž zjistilo, že očekávaná náhorní plošina neexistuje a k Tolmačevě je třeba sejít opět dolů a pak zase nahoru. Zůstat tady nelze, protože nemáme vodu.

Pepa a Petr se při cestě dolů přizabijí při skluzu na bahně, oba mají drobné oděrky, což dává prostor mému felčarskému nadání - všechny ranky jsem jim požitkářsky vyjodisoloval. Dole spát taky nejde (není kde) a tak se vydáváme opět vzhůru. Jsme úplně hotoví a Honza je nervózní. Má dojem, že když on jde rychlostí A a nezastaví se, jakákoli rychlost A1, nedejbože snad opláchnutí si obličeje ve vodopádu (které mimochodem vyplňuje pauzu než vyleze Martin), je vyloženě namířeno proti němu. Když koukám na jeho deník, tak to nepochopil dodnes :-).

Sobota. Noc nám propršela, ale ráno déšť ustal. Vůbec máme na počasí ohromné štěstí, všichni nás varovali že na Kamčatce pořád jen prší a je zima, přitom my máme skoro pořád slunečno. Teď je ale hustá mlha. Vyrážíme k Tolmačevskému jezeru, kde má být spousta borůvek a medvědů. Medvědy vidíme tři, borůvku ani jednu. Obcházení jezera je pruda, protože jeho různé laloky jsou zažrané do země, nejsou vidět a táhnou se všude možně po planině.

Neděle. Než překročíme tento hřeben, uděláme ještě kratičkou exkurzi na vyhlídku nad jezerem, je ale dost mlhavo, tak vidíme kolem jen útržky Tolmačevského jezera a naproti sopku Opalu. I tak to je ale silný dojem. Po přechodu přes hřeben se stále prodíráme cáry mlhy, jdeme podél potoka vytékajícího přímo seshora. V jednom okamžiku uvidíme na sněhové plotně na protějším svahu ve vzdálenosti cca 300 metrů dvojici obrovských medvědů. Neuvěřitelně ladně běží, resp. téměř sjezdují šikmo po zasněženém svahu dolů (možná tam, kam směřujeme i my). Neříkal tady někdo, že se medvěd nedokáže šikmo ze svahu pohybovat?

Veškerý porost je mokrý, takže za chvíli jsme durch i my a naše boty. Dokonce i Pepa a jeho LOWA. "Řeka Levá Karymčina, na kterou se chceme dostat a přebrodit ji, je značně deltovitá, a tak se vzhledem ke stavu našich bot rozhodujeme brodit bez zouvání. Na konci už nám nohy pěkně mrznou. Vycházíme na velikánskou louku, uprostřed ní je vyjetá stopa nějakého obrovského pásáku a tak jdeme po ní – doufáme, že se napojíme na cestu kolem Střední Karymčiny. Dost o tom diskutujeme, Honzovi neustále připadá, že už bychom se měli oddělit a jít po svých, je ale jediný a tak se musí podřídit. Ve finále skončíme po několikerém brodění na břehu, za nímž stopa po sto metrech vprostřed pole náhle končí." (Honzův deník)

Po průchodu loukou nám boty relativně vyschly a proto při pohybu kolem soutoku Levé a Střední Karymčiny už většina chodí v sandálech, aby se nemuseli furt přezouvat. Martin se ovšem přezouvá každých pět minut a jakmile se posadí, tak to znamená čtvrthodinu. Už toho máme dost a jelikož Martin nešel nikdy v čele a právě má na nohou jako jediný pevné boty, vyzvali jsme ho, že by nás mohl chvíli vést. Martin začal poměrně zběsile zadupávat jednu kopřivu za druhou. "Já je nesnášim. Jak já je nesnášim!" vyráží při tom ze sebe. Po cca 50ti metrech se Martin otočí k ostatním a zoufale říká, že už toho má dost. Jediný Honza HC se dokáže ovládnout a s ledovým klidem odvětí: "To máme všichni, Marťo."

Pondělí. Včera večer jsme Martinovi museli domluvit, protože to čekání na něj (než se přebalí, než se přezuje, než se namaže, než se probudí atd.) už nešlo vydržet. Dali jsme mu nůž na krk, že jestli to takhle půjde dál, na příští trek s námi nejde. Vážně to zabralo a Martin se snaží co to jde. Jinak byl dnešek královská etapa. Vegetace se snížila na úroveň pasů až ramen a my máme možnost obdivovat zasněžené vulkány kolem. Jednu chvíli jsme se tak koukali kolem, že jsme zapomněli dávat pozor na cestu a mlátit do ešusu – málem jsme zašlápli spícího medvěda. Večer jsem vytvořil rekord v počtu komárů zabitých jednou ranou - 15 kousků.

Úterý. Petrův načnutý kotník se stále zhoršuje a postup se proto značně zpomaluje. Naštěstí se již blížíme k civilizaci a v poledne jsme objevili takovou malou pěšinku, po které se to šlape o poznání rychleji. Pěšinka následně přerostla v širokorozchodné koleje, které tu v odlehlých místech Kamčatky vidíme již poněkolikáté. Jezdí tu totiž taková speciální pásová obojživelná vozidla. Po stopách jsme došli až na Bolše Bányj, kde jsou horké prameny a betonový bazén. Potkáváme jednoho domorodce, který tu bydlí a čtyři Čechy, kteří tu procházejí. Při konverzaci s nimi zjišťujeme, jak se taky dá cestovat. Jeden z nich totiž ztratil batoh se svým kompletním vybavením a celou Kamčatku, už asi třetí týden, chodí v jedněch sandálech, jedněch ponožkách, jednom triku a jedněch šortkách. Všichni čtyři spí namačkáni v jednom stanu, což je pro nešťastníka výhoda, protože tak nepotřebuje ani spacák.

Na Báních se k nám přidal nějaký voříšek a ťapal s námi až do večera.

Středa. Voříšek celou noc poctivě hlídal a doufal, že za to ráno dostane něco k žrádlu. Bohužel, sami máme málo a tak se musel spokojit s jednou sušenkou. "To víš, pejsku, život je boj. Podívej se na naše HCčka, ti už nemají ani tu sušenku." utěšujeme ho. Ještě než jsme sbalili stany, prošla kolem nás halasná skupinka místních pionýrů-trempů. Šli v holínkách, s khaki usárnami na zádech a hrozně hulákali (zřejmě kvůli medvědům). Jak tak halekali, napadla Dana ďábelská myšlenka - postrašit je z křoví. Moc se ale nelekli, což má Dan asi štěstí, protože bůhví, co by proti němu mohli použít za obranné prostředky.

Dneska nás čeká perný den. Jsme totiž ještě asi 35 km od vesničky Náčiky, kde je již silnice a hlavně taky magazín s pivem a jídlem. Sice jdeme už po lesní cestě, ale je to přecejenom dálka. Mě, oběma HCčkům a Pepovi už došla trpělivost nad neustálým zastavováním a čekáním na Martina, tak jsme se vydali napřed. Valili jsme skutečně rychle, Pepova GPSka hlásila okamžitou rychlost mezi 6,2 a 6,8 km/h, tak jsme se na to pivo těšili. Posledních 15 km už bylo po prašné cestě, skoro silnici, ale první auto projelo až když jsme byli úplně na konci. A co tam nevidíme! Ve Volze narvaní naši drazí spolucestovatelé, škodolibě se tlemí a evidentně jsou na vrcholu blaha, jak to vychytali. Volha je dovezla do nejbližšího města a tam šli na autobus - my došli na ústí prašné cesty a na silnici začali stopovat.

Čekali jsme asi 15 minut a zastavil nám prázdný autobus. S radostí, že můžeme jet všichni čtyři najednou jsme do něj nastoupili a radost se ještě znásobila, když řidič nechtěl žádné peníze. Po cestě tímto rozhrkaným nostalgickým autobusem ze sedmdesátých let s girlandami na oknech nás opět předjeli naši druhové v linkovém autobuse. Ukazovali na nás flašky s pivem a mysleli si, že jsou na koni. Nakonec jsme ale byli v hotelu asi tak stejně rychle, jenomže oni každý o 200 rublů lehčí (stop Volhou neměli hošánci zadarmo (Sorry, Ondro, ale tohle je pěkná hovadina, ta cena byla 200 za všechny, nejsme Amíci)). Dáváme si zmrzku a pivo -obojí třikrát- a jsme ukrutně v pohodě.

Na hotelu se ještě ohromně bavíme na účet druhé skupinky. Pokoje jsou po čtyřech a oni mají na pokoji Martina, což je záruka že bude "o zábavu" postaráno. Bylo. Tentokrát Martin odešel z hotelu neznámo kam a vzal si s sebou klíče od pokoje, aniž by je odevzdal bábušce-dežurné na recepci. Možná, že šel do báni, dumala bábuška. Tam ovšem nebyl. Přešla osmá, devátá, desátá i jedenáctá a naši tři kamarádi stále seděli u nás pokoji jako slepice na hřadu. Pro dokreslení okamžiku vyprávěli dnešní "zážitky s Martinem", o které jsme přišli. Největší dnešní pecka byla v poledne na cestě do Náčiků. Bohužel se zjistilo, že k obědu ze zásob zbývají jen instantní polévky a nikdo se netvářil, že by měl vařič. "Co se dá dělat", povzdechli si a polévky snědli za syrova. Vylizovali poslední pytlík a po celou dobu usilovně přemýšlející Martin se najednou otázal: "Hele, kluci, proč my jsme ty polévky vlastně neuvařili? Já dneska nesu vařič!"

Teďko nás však trápí, kde je. V průběhu večera jsme zkoušeli všechno - i bouchat na jejich pokoj, co kdyby Martin třeba spal a zamknul se při tom. Tuto teorii rozvinul Pepa a zdála se být docela pravděpodobná, protože jednak Martin podle svých slov "prostě strašně rád spí" a k tomu se o sebe dost bojí. Jenomže na pokoji hrobové ticho a na bouchání nulová reakce, takže klukům nezbývalo než poprosit bábušku o jinou světnici - všechny svoje věci mají však zamknuté na pokoji č. 23. Bábuška nelenila a s ruskou razancí se pokusila dveře vyrazit. Co se nestalo. Zevnitř se ozvalo cosi jako "Chrocht chrocht" a po pár minutách vylezl rozespalý Martin. Kluci mysleli že ho roztrhnou, ale my se mohli potrhat smíchy.

Petropavlovsk

Čtvrtek

Ve čtvrtek přes den jsme se jenom tak flákali, koneckonců jsme si to po treku zasloužili. Na večer jsme pozvaní na návštěvu Jury. Jako pozornost pro něj přinášíme vodku a bonboniéru pro dámy, ale Jura nám oznamuje že vůbec nepije (mimochodem, myslím, že mu dala nůž na krk žena: "Buď vodka nebo já" a on si na rozdíl od většiny Rusů vybral tu druhou variantu). Čeká nás hostina, u které se cítíme trapně, protože Jura ani jeho rodina moc nejí a jenom nás pobízejí.

Majáčnyj

V pátek jsme šli na Majáčnyj. To je místo asi 10 km za městem a jak jeho název napovídá, je to mys na kraji Petropavlovského zálivu. Tudy staletí proplouvaly lodě a tady kotvil i slavný Bering. Námořníci poznávali zátoku podle třech skal v moři známých jako "tři bratři".

Až úplně na mys se jít nedá, protože to je -jak jinak- vojenská oblast, a tak jsme se nechali najatou maršrutkou dovézt jenom kam to šlo, tj. asi kilometr opodál. Proklestit se k pobřeží vyžadovalo opět se brodit bolševníkem, z čehož má pár z nás ještě dnes památku. Zpátky jsme už pro jistotu šli po pobřeží po písku, ale byl zrovna příliv a tak nám za chvíli zmizel písek pod nohama a my traverzovali skaliska, o které se každou chvíli roztříštila mořská vlna. Řada lidí prskala, ale nebudu jmenovat.

Celé pobřeží bylo okupováno rybáři. Neustále jsme po nich koukali a říkali si, že by nebylo špatné se někam nasomrovat na oběd. S průhlednou záminkou: "Kudy se prosím jde zpátky do města?" se nám to nakonec podařilo a bodří rybáři nás pohostili vynikající lososí polévkou - a to i přes to, že jsme neměli "biljet", flašku vodky. Polévka, kterou jsme poté jedli na různých místech ještě několikrát, se jmenuje "Ucha". Rybáři k tomu dodávají: "I vodku, ty pijoš? Těbě nádo! Čto by Úcha něbyla Súcha!".

Po dobrém jídle nám výrazně vzrostl apetit a tak jsme se rozhodli navštívit ve městě nějaký místní restaurant. Problém ale je, že všechny vypadají celkem noblesně a na některých je dokonce napsáno, že jenom za vstup se tam platí 50+ rublů. Jednu horší restauraci jsme měli vytipovanou už z dřívějška naproti Internetové kavárně na šestém kilometru. Vzali jsme si tedy autobus "MHD", jehož řidič se ukázal jako naprostý šílenec - právě za volant přesedlal z osla a opájí se netušenými možnostmi, které jeho stroj nabízí. Občas přejel nějakou zastávku jenom proto, že prostě nedokázal zabrzdit. Vše se vysvětlilo, když jsme pohlédli řidičovi do tváře - byl to Ind. Do restaurace jsme vcházeli postupně - první várka Honza, Tomáš a Petr, po 15 minutách já a po dalších 15 minutách Pepa (dívali jsme se ještě na Internet).

Restaurace byl pro nás zážitek. U vchodu stál značně prudérní "uvaděč", který nejdříve kriticky pohlédl na naše oblečení, zastoupil nám cestu a co tam jako chceme. Nevím co kluci, ale já jsem řekl "mám tam kamarády a jdu se asi najíst, ne?" a uvaděč mě s nevraživým pohledem pustil. To Pepa to měl horší. Na zádech měl totiž svůj batůžek s fotovýbavou a pán u vchodu trval na tom, že s ním dovnitř rozhodně nemůže, ale že si jej u něj může nechat. Udělal, co mu bylo nevybíravě poručeno. Uvnitř bylo liduprázdno. Když už náhodou někdo přišel, byl oháknutý v kravatě. Asi se tady do restaurace chodí jako na společenskou událost, jako třeba u nás do divadla. Jídlo bylo celkem dobré a podle jídelňáku nebylo ani příliš drahé, ale panenky se nám protočily když jsme dostali účet. Nějak nám to nesouhlasilo, až pak jsme zjistili, že zjevně i tady je placený vstup - 60 rublů na osobu. To je teda pálka. Jdeme ven z restaurace, kde nám opět zatarasil cestu dědek vyžadující spropitné. "Za co, ty vyděrači? Za to, jak si nás sem nechtěl pustit, nebo za to jak si na nás blbě čučel?". Nic jsme mu nedali. Opovržlivě odvrátil hlavu a odplivl si. To už nám nedalo a museli jsme se smát. Návštěva ruské restaurace byla sice dražší, ale zážitek prvotřídní.

Hurá do Kozyrevska!

Kozyrevsk je malá vesnička (rusky se to řekne "děrevňa", což přesně vystihuje podstatu, všechny domky jsou zbité ze dřeva), výchozí bod pro cesty na Tolbačiky a na Klučevskou sopku (Klučevská je se svými 4700m nejvyšší hora Kamčatky). Jedeme 12 hodin. Cestu nám zpestřuje Martin, který nutně potřebuje čůrat přesně mezi dvěma zastávkami a také jeden Nor s ruským průvodcem, který za celou cestu nepromluvil s nikým ani slovo a tvářil se neskutečně naštvaně. Na jedné zastávce mu jeho ruský pomocník koupil kafe a říkal: "Very hot, very hot", to bylo vše, co spolu ti dva za celou cestu promluvili.

Už asi 30 km od Kozyrevska se začíná objevovat spálená krajina zapadaná popílkem. Tolbačik totiž v roce 1974 explodoval a byla to jedna z největších erupcí v novodobé historii. Večer v Kozyrevsku nacházíme Andreje, kterého nám doporučili ti Češi, co jsme je potkali na minulém treku. Normální cena za odvoz na Tolbačik je zde totiž vyhnaná na $200, ale Andrej, který nemá velký náklaďák ale malý traktor, je ochotný smlouvat a vzal nás nakonec za 1700 rublů + kilo jablek jako bonus.

Severní trek (5.8. - 10.8.)

Neděle. Andrejův traktor je velmi zvláštní konstrukce. Valník má místo motoru a v podstatě jej tlačí, motor je pod řidičem. No, "valník" je možná silné slovo. Spíše je to taková přepravka velikosti 1x2 metry, kam jsme se i s batohy nacpali. Cesta proběhla bez zvláštních vjemů, až na "protijedoucí" ZIL, kterému uprostřed asi 60km lesní cesty došel benzín a tak tam stál a řidič evidentně nevěděl co dělat. Na Tolbačikské seismostanici, která je na úbočí hory asi sedm hodin od vrcholu, potkáváme spoustu lidí - jsou tu nějací Frantíci s full-servisem, Nor s Rusem, kteří zjevně zaplatili ten ZIL a pak také grupa asi patnácti postarších Čechů. Už dva dny totiž v kuse prší, tak se to štosuje a není tam k hnutí. V mlze opodál stavíme stany a doufáme, že jsme přivezli lepší počasí.

Pondělí. Ráno je docela hezky, avšak my nemáme v plánu ještě lézt až na vrchol, nýbrž chceme se po svahu posunout trochu výše a po směru našeho treku. Jde o to, že nahoře je dle různých zkušeností vidět jenom tak do deseti ráno a pak se sopka zatáhne. Nicméně Dan s Honzou se rozhodli (ovlivněni lidmi ze seismostanice, kteří využívají lepšího počasí k výstupu), že se o zdolání vrcholu pokusí již dnes a kdybychom se již nesetkali, tak ádios v Petropavlovsku. Rozdělil se tedy erár a rozloučili jsme se. Ne nadlouho. Večer, zalezlí ve stanech a hrajíce canastu, slyšíme halekání, jak se nás snaží hácéčka lokalizovat. S velkou dávkou štěstí nás nakonec našli (...nebo našly?... asi našla...) a vypráví, jaké to tam nahoře bylo "hácéčko". Například prý postavili stan pod ledovým serakem a balvan jim prosvištěl metr od stanu. Měli však prý štěstí, a to že se jim večer v šest na chviličku vyjasnilo a oni uviděli ostrý Tolbačik. Dnešek byl kromě toho zajímavý ještě tím, že jsme šli jenom do dvou odpoledne, takže máme spoustu volného času. Využíváme jej různě, já se například vžívám do situace, že začne veliký slejvák a na ochranu vůči němu kolem stanu preventivně stavím systémy odvodňovacích kanálků. Hrozně mě to baví.

Úterý. Hácéčka rozhodně odmítají jít nahoru znovu a tak s námi ve čtyři ráno nevstávají. Navíc se rozhodli pokračovat v cestě dál sami. Podle nich to půjdeme celkem minimálně 7 hodin. Nicméně, za slabé tři hodinky jsme nahoře a máme super počasí. Dokonce se procházíme i na ledovci na odvrácené straně kráteru, kteréžto potěšení hácéčka nepochybně neměla. Návrat nám trval dvě hodinky a v kempu překvapujeme hácéčka, která se vstáváním nepospíchala a ještě v poledne neopustila tábor.

Přibližně v době našeho příchodu do tábora se trochu klepala zem a hřmělo, nevěděli jsme co se děje. Jak nám později řekla skupinka Rusů, právě vybouchl "Bezmjannyj", sopka asi 20 km od nás, kterou jsme viděli z vrcholu Tolbačiku černě nepřátelsky kouřit. Škoda, že nebouchla o pár hodinek dříve nebo o den později, kdy bychom ji měli na přímý dohled.

Středa. Jdeme údolím mezi Tolbačikem a Klučevskajou. Všude okolo krásné scenérie a minimálně komárů, prostě pohoda. Navečer se k nám opět připojují hácéčka, která se šla podívat na Bezmjannyj více zblízka.

Čtvrtek. Odpoledne dokončujeme obcházení Tolbačiku a klesáme z hor do lesů. Do Kozyrevska je to ještě 40 km po lesní cestě a tak plánujeme ještě dva dny. Na mapě je kresleno spousta potoků, takže se s nějakým vodo-managementem moc nevzrušujeme, ale ouha. Všechny se ukázaly býti vyschlé a voda nikde. Jdeme dál a dál a živíme se výbornými borůvkami, které rostou na keřících a jsou tak třikrát větší než ty naše. Perfektně se sbírají, nicméně po chvíli se jich přežerete a žízeň máte pořád. Když už jsme začali pomýšlet na spánek a další den bez vody, zjevila se před námi zaparkovaná tři auta a u nich lidi. Byli tu na borůvkách a právě se chystali k odjezdu. Máme to ale štěstí, přijít o deset minut později, už tu nejsou.

Místní obyvatelé, jak již jsem říkal, jsou neuvěřitelně pohostinní lidé a tito nebyli žádnou výjimkou. Začali nám snášet vše, co měli, nakládané lososy (V-Y-N-I-K-A-J-Í-C-Í), špek, okurky, chleba, uzené lososy a hlavně kanystry s vodou. Všichni jsme lačně naplnili lahve a dali se do jídla.

Nálada je výborná a my se navzájem utvrzujeme v tom, že jsme prostě báječní a jak jsme to zase skvěle zvládli. Rozhodujeme se, že toto místo je pro stan přímo ideální (je devět večer) a dál se půjde až zítra. Místo pro stan má jedinou vadu - šílené množství malých mušek, které podnikají nálety repelent nerepelent. A že koušou! Hryžou až do krve, kdo neměl dlouhé kalhoty, velmi rád si je přes zkrvavené hnáty rychle navlékl. Ještě že je ve stanu moskytiéra, protože jinak by nás ty mrchy určitě sežraly zaživa. Když píšu tyto řádky, je asi 10 hodin večer a vypadá to jako když prší - do stanu bubnují mušky jako pominuté.

Pátek. Valíme do Kozyrevska (pět hodin chůze), kde si najímáme maršrutku do Essa, kde má zítra začínat folklórní festival Bystrinských kultur. Hácéčka jsou již rozhodnuta, že následující dny výpravy chtějí trávit samostatně (Esso je neláká a chtějí na rybálku do Okťjábrského) a tak se s nimi loučíme.

Esso (10.8.-12.8.)

Esso je malebná vesnička v ještě malebnějším prostředí, kterému se říká "Kamčatské Švýcarsko". V zimě je tu -50 stupňů, ale každá domácnost má horkou vodu z termálních pramenů. V létě se musí voda nechávat odstát ve vanách, protože studená voda tu není. Festival je velká událost a sjíždějí se sem lidé z celé Kamčatky. Všechny hotýlky jsou tedy samozřejmě už obsazené, podařilo se nám však domluvit si chatku v jakémsi pionýrském táboře a to je možná ještě lepší než nějaký hotýlek.

Večer si říkáme, že bychom mohli jít temperovat atmosféru a zašli jsme na pivko do místního baru na termálním koupališti. Ačkoli to zezačátku vůbec nevypadalo, večer se rozjel velmi bombasticky. Na parketu se začalo trsat na hity typu: "Solněčko majo, vstavaj", "Ja ljublju Těbja" atd. - a parket zaplňovaly z 90% samé baby. Vlastně nejenom parket, převaha ženských byla v celém baru. Podivovali jsme se nad tím, v tom ale jedna ženščina zvolala: "Zděs Rossija, zděs mnogo děvoček!", popadla Pepu za rukáv a táhla ho na parket. Byli jsme lvi salónu. Okolo nás spousta lovkyň, některé hezké, jiné méně, ale o to více přímočaré. Slabší jedinci neodolali náporu a chtivé Rusky je táhly do kouta. Petr z toho má doteď modřinu na ruce, jak mu Nasťa, nepřipouštějíc odpor, chytla paži železným stiskem.

S přibývajícím časem přibývalo i množství alkoholu - u jednoho piva samozřejmě nezůstalo a já s Pepou a Honzou přešli stylově na vodku s džusem. Dali jsme každý jednu celou láhev, takže si asi můžete představit, jak jsme vypadali. Já jsem uprostřed baru zpíval "Já naučju Těbja smějátsja" v originále a to jsem ještě dopadl docela dobře, kupříkladu o Petrovo tělo se přetahovalo asi pět nymfomanek a on v přilehlém altánu odmítal jednu nabídku za druhou.

U našeho stolu seděly tři stálice - Jelena, Nataša a Nasťa. Jelena se po chvilce váhání zamilovala do Tomáše, Nataša do mne a Nasťa vytrvale ojížděla Petra. Detaily pro jistotu vynechávám, ale -při vší počestnosti- bylo to velmi zajímavé. Z baru jsem odcházel asi ve čtyři ráno. Jak jsem se dostal do chatky nevím, ale podle očitých svědků mi cesta za prudkého deště trvala hodinu (je to jen asi 300 metrů).

V sobotu se vzpamatováváme z pařby a vzájemně si vyprávíme, co si kdo pamatuje. S Jelenou i s Natašou se potkáváme odpoledne na tom folklórním festivalu - obě už mají svoje děti. To je šok. Vysvětlují nám to tak, že tady je to úplně normální, že si ženská nechá ve dvaceti udělat děti a pak žije bez chlapa, který by pro ní byl jenom zátěž. "Jenom chlastá, nepracuje, co s ním? Než mít ruského chlapa, to raději žádného" tvrdí. Slavnost byla velmi pěkná, svoje produkce tu předvádí nejrůznější folklórní soubory a etnické skupiny. Pepa má oči navrch hlavy a fotí jako pominutý jeden film za druhým. Už jich má plný pytel.

V neděli nás sbalila ruská milice. Šli jsme pokojně na horké prameny se vykoupat a vtom zaznělo z okolo projíždějícího gazíku: "Stůj! Legitimuj se!". V gazíku jsou tři ruští příslušníci, přičemž ten, co sedí vzadu, je celý v šedém a bude to zřejmě i šedá eminence. Dali jsme policistům své pasy a víza (ty jsou na separátních listech), oni se na ně zběžně podívali, odložili je na sedadlo a otázali se, zdali máme u sebe navigační přístroj, tzv. GPSku. "Gé - Pé - eS ? Co je to?" dělali jsme pro jistotu blbečky, protože tón jejich dotazu vůbec nezněl přátelsky. Udělali jsme asi dobře, protože například pasů jsme se zpátky nedočkali. Místo toho nám bylo sděleno předvolání na 21.00 na místní milicionářskou stanici. Na naše protesty, že se od našich pasů nehneme ani na krok, zakoulel náčelník výhružně očima. "Bez voprósov." Ukecali jsme to alespoň na pátou odpoledne, protože večer je poslední bod folklórního programu, tzv. "nacionáľnoje guľjanie", o které bychom neradi přišli.

Přesně v 17.00 jsme na policejní stanici. V 17.30 přijíždí gazík, ale na řadě jsou ještě jiné případy. Čekáme. Na řadu se dostáváme v sedm. Jsme vpuštěni do kanceláře komisně vyhlížejícího oficíra, který nám následně hodinu a půl vysvětloval jakého přestupku jsme se údajně dopustili. Vytáhl ze skříně pochybné zažloutlé lejstro a začal z něj polopaticky předčítat paragrafy, které už sice asi nebudou úplně nejnovější, nicméně sem do Essa se nová jurisdikce dostává zjevně se zpožděním. Podle těchto zákonů jsme byli povinni se registrovat na naší cestě na Tolbačik. Že na Tolbačiku ani v Kozyrevsku není registrační autorita, vůbec nevadí. Měli jsme před tím zajet sem a tady se registrovat. Na podporu svého tvrzení ukázal na nápis na vízu, kde je napsáno, že každý cizinec je povinen se do tří dnů po příjezdu do země zaregistrovat. "My ale máme registraci z Petropavlovsku..." bráníme se statečně v předem prohrané bitvě. "Jenže registrace je z 20.7. a čto vy dělali patóm? Vy byli vózduch? Aha!" vítězoslavně zvolal příslušník. Nemělo to cenu. Orgán se prostě rozhodl, že když už mu nejsme ochotni dát úplatek, bude nás prudit.

V průběhu dohadů mezi námi probíhala debata o tom, jestli je jednodušší "uznat naše pochybení" nebo se hádat, přesvědčovat a dokazovat. Zastáncem prvního řešení byl především Pepa, který se se mnou dokonce vsadil o velké moroženoje, že když mu to uznáme, bude vše hotovo vyřešeno a my nezaplatíme ani pokutu. Já jsem oponoval tím, že pokud porušení zákona sami nepřiznáme, nemůžou nám nic udělat, protože na naší straně je právo. Nakonec se ukázalo Pepovo řešení rychlejší a snadnější. Policista totiž prohlásil, že dokud mu to nepodepíšeme, nedá nám jednoduše naše pasy a basta fidli. Tak jsme mu to "dobrovolně" podepsali, nicméně pasy jsme stejně nedostali, protože náčelník přijde až v devět a teprve on rozhodne o rozhřešení.

V devět večer jsme opět na milici a jsme zvědaví, co bude. Je z toho pokuta 50 rublů na osobu, což je v pohodě. Náčelník totiž správně odhadl naši zarputilost a odhodlanost se při nějaké vyšší částce dovolávat advokáta a zástupce z ambasády.

Na "nacionaľnoje guljanie" tedy přicházíme se zpožděním, ale na centrálním plácku se ještě nic neděje. Připravuje se pódium a hudební aparatura. Dozvídáme se, že akce je v podstatě diskotékou pro starší a pokročilé pod širým nebem. Zábava se pomalu rozjíždí a nás se dosti nevybíravým způsobem chápou nejrůznější starší a nejstarší ženy, aby nás protočily. Do rytmu taneční hudby (duc-duc-duc) tady trsají úplně všichni, včetně sedmdesátiletých bábušek a všichni tu tancují v podstatě se všemi. Petr už má okolo sebe zase spoustu obdivovatelek, z nichž jedna jménem Zina je dost dobrá. Honzu zase obletuje odhadem čtyřicetiletá koriacká náčelnice, Tomáš se opět předvádí před Jelenou, před kým jiným. Nataša mne dneska nějak přezírá, bůhví co jsem jí udělal, respektive neudělal.

V průběhu večera probíhala pochybná soutěž "o nejkrásnější pozdrav", kdy vždy někdo nametený vystoupil na pódium a snažil se co nejkrásněji říci odkud přijel a jak moc zdraví rodilé Bystrince. Nejaktivnější v této soutěži je motorkářská skupinka z Novosibirska, která sem jela na svých strojích (mj. i Jawy, které tu každý zná a obdivuje) celých 10.000 km přes Sibiř. Zezačátku měly jejich proslovy hlavu i patu, ale s přibývajícím alkoholem a časem se už jenom nejistě potáceli na pódium a do mikrofonu chroptěli: "Novosibirsk! Urráá!" nebo "Výigrať znáčit VÝIGRAŤ! URRÁÁ!", mohutně povzbuzováni zbytkem skupinky pod pódiem. I my jsme se přidali se svým pozdravem z Čech, který jsem davům přednesl já. Bohužel jsme nevyhráli (neměl jsem slzy na krajíčku, což působilo nejvíce dojemně na porotu), ale mrzelo nás to určitě méně než partičku z Novosibirska, která po vyhlášení soutěže sklopila uši a ublíženě opustila scénu. Slavnosti jsme opouštěli asi ve dvě ráno, ale na place se ještě tancovalo.

Okťjábrskyj

V pondělí ráno opouštíme Esso, ze kterého jsme nadšení. Jenom litujeme, že sem s námi nejeli HCčka, protože ti by byli z těch ženských unešení. Celou dobu co jsou na Kamčatce nějakou loví a tady by jich měli tolik na jednom místě. Myslím, že jejich přítomnost by přivítal hlavně Tomáš, protože ten je teďko u nás za největšího playboye, být tu HCčka, tak se jeho avantýry spíše ztratí.

Přesouváme se do Okťjábrského, kam přijíždíme až v devět večer. První naše starost je se spaním, avšak nevypadá to tady na nějaký hotýlek. Spíše to tady vypadá jako po třetí světové válce, opuštěné domy, rozvalené paneláky, zrezlé vraky lodí a automobilů.... na rozestavěné škole jsou veliké plány populační exploze v tomto městě vidět nejlépe. V sedmdesátých a osmdesátých letech to byl výkvět Kamčatky, město, kde to žije. Přicházeli noví a noví usedlíci, mohutně se investovalo a stavělo. S perestrojkou však přišly škrty, až se následně kohoutek financí uzavřel úplně. Lidé houfně utíkají, protože není práce. Jediné, co se zde dá ještě dělat, je rybolov. Kvůli němu jsme sem také jeli a rádi bychom se zítra k někomu nasomrovali na loď.

Se spaním to nakonec dopadlo úžasně. Honza s Pepou se dali do hovoru s majitelkou magazínu Raduga, která to tu má všechno v pácu a ta jim dala klíčky od třípokojového panelákového bytu. Podle uvnitř pohozených novin se dohadujeme, že to může být tak půl roku, co je opuštěný. Ještě funguje elektřina i voda a až na koupelnu v něm není ani přílišný humus. Na jednu stranu je to skvělá základna pro naše výpravy, na druhou stranu je to takový zvláštní pocit - na oknech ještě záclony, jméno na zvonku... co se asi nyní s bývalým majitelem děje?

V úterý ráno se podle rady Radugy jdeme registrovat na milici, ačkoli není nikde dáno že bychom tohoto byli povinni a krom toho máme na Okťjábrskyj už razítko z Essa. Nicméně, nechceme platit další pseudo-pokutu, tak se raději hlásíme sami. Náčelník má však zjevně nějakou špatnou náladu, protože nám přes poslíčka vzkázal, že dneska musíme odjet z města. "To je hajzl! Na to přece nemá právo!" rozčilujeme se a zvažujeme jestli ho poslechneme. Uvidíme, co rybálka, říkáme si. Když nás někdo vezme na loď, rozhodně se bránit nebudeme a když nás později náčelník chytne, nějak se to vyřeší.

Procházíme se kolem rybářských lodí, ale všude je mrtvo. Má to dva důvody, jak se dozvídáme. Jednak je prý nějaký zákaz lovení či co, aby se mohli lososi natáhnout do řek na vytření, druhak prý teďko ryby tady nejdou a nejdou. Procházíme se tedy městem a přilehlými plážemi a jsme u vytržení. Tady by se mohly natáčet katastrofické filmy, aniž by se s čímkoli hnulo. Na pobřeží potkáváme rybáře, kteří nás zvou do svého stanu na boršč a s nimi chvíli kecáme. Potom jdeme po pláži ještě dále, kde je rozvalený kolchoz z roku 1955. Koupeme se v moři a jdeme "domů". Podle rybářů se totiž schyluje k velké bouři - špatné počasí se dá očekávat vždy, když jsou na moři vidět Kurilské ostrovy, které jsou více než 200 km od Kamčatky.

Malki, Petropavlovsk

Z Okťjabrského jsme vypadli další den ráno, nebudeme přece poslouchat samozvané diktátory a pak v bytě se velmi dobře a komfortně spalo. Raduga za to ani nic nechtěla. Máme před sebou ještě tři dny a tak tvoříme strategický plán, co by se ještě dalo stihnout, když bude všechno vycházet.

Ve středu jsou v plánu Malki, což jsou termální prameny, kde bychom se chtěli na chvíli vyvalit. Malki jsou po celé Kamčatce známé tím, že se zde vyrábí jediná lahvovaná minerálka, tzv. "Malkinskaja". Prameny jsou pozoruhodné tím, že vyvěrají ze země hnedko vedle normální studené říčky, takže pro komfortní teplotu lázně si člověk musí stavět vodní díla, které mixují horkou a studenou vodu v takových vaničkách.

Ve čtvrtek je v plánu dostopovat do Petropavlovsku (resp. Elizova), zařídit případnou dopravu na Avačinskou (to je sopka nad městem, kam se dá vylézt i za jeden den), kam by se lezlo v pátek. Naše neuvěřitelné dosavadní štěstí na počasí však skončilo a tak na Avačinskou se nepoleze - není vidět ani na kilometr a furt leje. Stopem jsme jeli po dvojicích. Honza s Petrem vyrazili první, asi o hodinu dříve než já s Martinem a o půldruhé hodiny před Pepou s Tomášem. Nesnídali a chtěli si dát k snídani ty výborné pirožky ve vesnici Sokoč, která je jimi proslulá a kde na ně každý staví. Doufali, že se tam dostanou brzy. Dopadlo to tak, že jim nejdříve mávali z projíždějícího auta Tomáš s Pepou, potom já s Martinem a oni pořád ne a ne chytit stopa. Ušli, chudáci, toto ráno asi 15 km a na pirožky k snídani se dostali asi ve dvě odpoledne. Tou dobou jsme my byli už dávno v Elizovu na Internetu. Nechceme přijet domů špinaví a smrdutí a tak se jdeme večer vydrbat do ruské báně, což je sauna tak pro 50 chlapíků, kteří tam nesedí jako pecky, což je zvykem u nás, ale stojí a neustále se mlátí březovými metličkami. Skvělý zážitek.

Pátek zasvěcujeme hraní ping-pongu na hotelu a shánění suvenýrů, protože nic jiného se stejně dělat nedá, neustále prší a prší. Večer se znovu shledáváme s HCčkama, kteří vypráví své zážitky z rybálky. V Okťjábrském, kde byli o tři dny dříve než my, ožrali kapitána jedné lodi a on je vzal na dva dny na moře. Nalovili dvě tuny ryb a bylo jim špatně z mořské nemoci, nicméně zážitky mohly stát za to a to i přesto, že pobyt na lodi byl šílený záhul na jejich játra. Honza HC se například při vystupování netrefil na žebřík, spadnul z lodi z výšky 3,5 metru do vody a takto mokrý se následně snažil dostat do maršrutky.

Konec

Na letiště se s námi přišel rozloučit Jura, který s sebou opět vzal celou rodinu a snažil se nás svým žigulíkem přepravit na letiště. Idea byla, že nás osm se nacpe na zadní sedadlo k jeho dceři a do kufru žigula se složí našich osm batohů. Nakonec s ním jel jenom Martin, ostatní jsme jeli autobusem. Před odletem nám Jura ještě nečekaně rozdal dárky, videokazety a pohledy o Kamčatce. Cítili jsme se zase trošku trapně, protože my jsme pro něj nic neměli, nicméně on asi ani nic nečekal.

Za zmínku stojí ještě přehnaně aktivní security-bábuška na Petrohradském letišti, která mi po kontrole batohu (museli jsme se přemístit z vnitrostátního na mezinárodní letiště) omylem roztrhala letenku, domnívajíc se, že to byl lístek od bagáže. Kluci mě utěšovali, že do Prahy už to nemám tak daleko a v nejhorším by se to dalo i dojít, ale paní za přepážkou mezinárodního terminálu naštěstí proti roztrhané letence nic nenamítala, dokonce mi dala místo u okýnka.

Do Prahy jsme přiletěli v neděli po osmé hodině ráno, po zřejmě nejdelší noci v našem životě, která trvala 23 hodin (odlétali jsme v 19.45 Kamčatského času).