Den #20

4.8. - sobota

Brzy ráno nám odjíždí autobus na sever, do Kozyrevska. Jízdenky už máme koupené víc jak čtrnáct dní. Stihneme nastoupit tak tak, místní doprava nás ve špatném počasí skoro nechala ve štychu. Ukáže se, že nakonec jedou dva autobusy. Ptám se v jednom, jestli máme lístky do něj. Řidič to odkývá, tak se usadíme. Časem se ukáže, že kecal a vznikají různé vypjaté situace, ale my už se nehneme. Stavíme v Sokoči, kde tentokrát pořádně vychutnáme vynikající pirožky. Kousek za Sokočí natrvalo sjíždíme z asfaltky, dále vede jen zpevněná štěrková cesta. Je to nuda a šeď, takže mi šťastnější spíme, ti, co nedokážou v dopravních prostředcích spát, si čtou, nebo se nudí. Zhruba v polovině cesty zastavíme v Milkovu. Celá cesta má něco přes čtyřista kiláků, takže se to v těchhle podmínkách pěkně táhne. Nějakých padesát kilometrů před Kozyrevskem je zpestření – přívoz přes řeku Kamčatku.

V Kozyrevsku dokoupíme poslední zásoby a podaří se najít Andreje, kterého nám doporučili Češi v Bolše Bánnych. Patří mu vysoce průjezdný traktor a díky němu dělá nekalou konkurenci místním expedičním náklaďákům. Je schopen nás zítra za sedmnáctset rublíků a kilo jablek (smlouval Ondra) odvést pod Tolbačiky. Ondra tak dosáhl ceny zhruba dvakrát levnější než je běžné. Ubytujeme se kousek za vesnicí, u jezera. Kozyrevsk je komplet dřevěný, samé nízké domky, vše v rovině, takže není vidět, kde vesnice končí a kde začíná. U tábořiště poprvé objevujeme místní borůvky, jsou keřovité a plody jsou tak třikrát až pětkrát větší než u nás. Večer uděláme ohýnek a s Tomášem u něj vydržíme až do půlnoci. Asi nás spojuje, že máme oba srajdu L.