Kamčatské reálie
|
Kamčatské reálie |
|
Na silnici je jednoznačně cítit blízkost Japonska. V ohromném měřítku se sem dovážejí auta, která Japonci považují za vyřazená. Pět, deset let staré japonské auto na silnicích ruského ražení stále dokáže divy a popravdě odchází stejnou rychlostí, jako auto zcela nové. Podle našich informací se navíc ceny starších osobních aut pohybují v rozmezí pěti až deseti tisíc rublů. To se zdá poměrně lákavé pro jeho přechodné zakoupení, nicméně vzhledem k velice omezené silniční síti je namístě otázka, jestli auto skutečně adekvátně využijete.
Japonci jezdí vlevo - to znamená, že volant je ve vozidle umístěn na pravé straně. To si velice dobře uvědomíte při cestě libovolným osobním autem. Řidiče kvalita místních vozovek nějak výrazně v rychlosti cestování neomezuje. Pokud se rozhodnou předjet nějaký ten dýchavičný autobus nebo náklaďák, šněrují to za ním od strany ke straně, aby od volantu umístěného napravo získali alespoň nějaký přehled o tom, co je čeká v protisměru. Pokud jste na prašné cestě a auto před vámi víří prach, tak o vašem dalším bytí rozhodují instance tam nahoře - nikoli řidič.
Jedná se o ruský výraz pro saunu. Rozhodně by jste si její návštěvu neměli nechat ujít. My jsme svůj volný čas nechali té v Jelizově, ačkoli jedna vojenská sauna byla i naproti přes ulici od naší ubytovny, nikdy se nám ji nepodařilo kvůli okolnostem využít.
Návštěva té jelizovské je docela legrace. Představte si místnost pět krát dvanáct metrů, po obvodu křesla a v nich usazený funící nahatý chlapi všeho věku i postavy, který tam relaxují po výlezu z páry a osprchování a každou chvíli zvoní na zavěšený zvonek, aby si objednali čaj nebo pivo. Na to přichází bez veškerého ostychu žena asi padesátiletá, která objednávku vyřídí a občas setře podlahu. V páře je to martýrium, za dvacet rublíků si můžete koupit březovou metličku, a těma se tam ti chlapi mydlí po celým těle až všude lítá listí.
S touhle procedurou pak souvisí všechny další výhody - vaše svaly se báječně uvolní. Navíc si po několika rundách na potítku vším tím máčením dokonale umyjete i to, co jste celou tu dobu považovali za opálení.
Jedná se o mrkvovitou rostlinu, jen je metr padesát až tři metry vysoká. Oproti mrkvi nemá listy dělené, ale větší, roztřepené. Je to rostlina a tudíž není problém bolševníkovým porostem cestu prorazit. Problémem je, že při poranění uvolňuje šťávu, která ve styku s lidskou kůži po ozáření slunečním světlem vytváří mokvající popáleniny. Při kontaktu si to neuvědomíte, není nic cítit, ale večer se vám pak ve stanu bude hodně těžko usínat. Rána je většinou poměrně rozsáhlá, mokvá a teprve zhruba po třech až pěti dnech zhnědne a začne se hojit. Po čtrnácti a více dnech se hnědá kůže oloupe a zůstává nová růžová. Vzhled vašich okončetin bude mírně mourovatý. Pokud jste nějak závislí na svém přitažlivém vzhledu, tak si sebou neberte zrcátko a mějte v tomto porostu dlouhé rukávy a nohavice.
Pro další vzdělání vám mohou posloužit tyto stránky:
S vodou je to všelijaké. V době, kdy jsme tam byli my, bylo v poměrně dlouhém období hezky, sluníčko hřálo, takže se rozpouštělo, co jen šlo. To, co to znamená u ledovců, je naznačeno tady. V těchto případech je stejně jako pro získání pitné vody i překračování toků ve výše položených oblastech nejvhodnější po ránu. Přesto nejsou v době léta tyto zdroje zdaleka tak vydatné - to může být vidět podle šířky koryt potoků, nebo spíš jejich nánosové oblasti. To je pak ještě zvýrazněno na úpatí hor (viz okolí Tolbačiků), kde řečiště řeky je široké sto metrů, valí se krajinou a přitom se v něm nachází jen několik dvou-, třímetrových potoků.
Sami jsme nenarazili na skutečně obtížný případ přechodu. Vždycky šlo (ač to někdy bylo hodně složité) najít nějakou tu rozvleklou tišinu. Může se ale stát, že než se k ní dostanete, bude vás to stát dost a dost stláníků a svahů a pádů... Otázkou může být, kdyby jste se vydali někam do nižších poloh, kde řeky získávají na mohutnosti a nejde je brodit. Protože jsme sami neměli moc představu, co nás čeká, vzali jsme si čtyřicetimetrové lano, kladku a igelitové pytle na batohy. Nakonec jsme nic z toho nevyužili, na brodění stačilo sundat kalhoty, přezout se do sandálů nebo čínských tenisek a vyrazit. Brzy jsme si zvykli, ale při představě překonávání něčeho horšího v téhle studené vodě dostávám husí kůži. Rozhodně nebroďte naboso, kameny jsou kluzké, brzy stejně ztratíte v nohách cit a pak vám nějaká ta podrážka přijde vhod. Hůlky jsou v takovémhle okamžiku fajn.
Berte s rezervou všechny informace, týkající se cest v nižších nadmořských výškách - tam, kde lze očekávat vyšší porost. Většinou budete chodit podél řek a cesta, která je například v průvodci uváděna na jedné straně řeky, může být dávno podemletá a odnesená, zcela zarostlá nebo převedená na druhý břeh, jak se to předchozí expedici či současné várce medvědů zlíbí. Počítejte s tím, že v případě cesty podél řek může nastat svízelná situace strmých svahů, vodopádů, hodin chůze kopřivovými a bolševníkovými houštinami vyššími než vy a jiných problémů. Obecně je lepší počítat s časovou rezervou, protože prostě neplatí, že byste mohli ráno stanovit, kde budete večer, to si můžete jen přát. Logicky je takřka nemožné nějak přesněji rozvrhnout čtrnáctidenní trek. Proto se vyplatí vzít adekvátní zásoby jídla.
No, shrňme to asi takhle: Potkali jsme skupinu Rusů z Moskvy, skupinu Francouzů s dvěma ruskými průvodci, několikrát jsme se míjeli s jedním Norem, kterému dělal průvodce a nosiče místní Rus. Tuhle mezinárodní sebranku jednoznačně stírá setkání s nejméně pěti různě velkými skupinami Čechů. O dalších skupinách Čechů jsme slyšeli, nebo jsme věděli, že se na Kamčatku chystají (podívejte se na odkazy na ně, které se nám podařilo shromáždit). Tato skutečnost vedla spoustu Rusů ke konstatování, že letos je na Kamčatce více Čechů než medvědů. Protože na Kamčatce je největší hustota medvědího osídlení na světě, tak je to poměrně pěkné přirovnání. Pravděpodobně se zde vyskytují i další cizinci, podle všeho se ale pohybují jinými způsoby (helikoptéry, vlastní gazíky, expediční vozidla, atd.), takže jsme neměli při našem nízkorozpočtovém cestování šanci je vůbec spatřit.
Při průzkumu na internetu jsme seznali v podstatě dvě nejjednodušší metody. Pokud se nechystáte na delší dobu z domova, aby jste využili Bajkalsko-Amurskou magistrálu a pak poměrně řídký trajekt na Kamčatku, pak jediná schůdná možnost dopravy je letadlo. Zkoušeli jsme najít leccos, ale nakonec nám jako nejvýhodnější vycházela společnost Pulkovo Airlines. Její letenky vyšly i s letištními poplatky cca na 17.000 Kč. Velkou výhodou je to, že firma má pobočku dokonce i v Praze a to v Krakovské ulici (vede seshora Václaváku). Navíc v případě, že vás vyjíždí alespoň šest, tak můžete sehnat množstevní slevu a letenka vyjde na jednoho kolem 15.000 Kč se vším všudy.
Pro srovnání - jediná další kancelář, která létá z Prahy na Kamčatku, je Aeroflot (pozor, přestěhoval se do Truhlářské ulice). Nemáte šanci z něj vyrazit nějakou slevu. Proto vás vyjde na takových 25.000 Kč. To už znamená slušný rozdíl. Mimochodem, Aeroflot létá přes Moskvu, Pulkovo Airlines přes Petrohrad.
Podíváte-li se na lety tam u zahraničních služeb, zjistíte, že níž se už asi nedostanete. V okamžiku, kdy jsme odlétali, bylo možno říct, že letíme do Petrohradu zdarma, a teprve odtamtud platíme - tak to odpovídalo okolním cenám. Musím Pulkovo Airlines docela pochválit, kromě přistání v Petrohradě to bylo slušné. Na cestě z a do Prahy dostanete trochu lepší jídlo + alkohol podle výběru. Na vnitrostátní lince pak už vás čeká jen čaj a káva, obojí v podměrečném množství, takže se vyplatí s sebou vzít láhev vody. Rozhodně vás ale během letu nasytí a jídlo není nijak špatné.
Pulkovo Airlines navíc zajišťuje v Petropavlovsku nocleh v rámci letenky - to ale jen tehdy, je-li to skutečně přes noc a zdržíte-li se tam bez navazujícího pulkovského letadla déle než 8 hodin. A to je bomba, i když je to jen taková noclehárna, tak nám to poskytlo možnost alespoň malinko Petrohrad probrouzdat. Lze říci, že další let Petrohrad-Petropavlovsk Kamčatskij odpovídá přibližně devíti hodinám letu. Pokud poletíte jako my s Tu-154, tak se přichystejte na dvě zastávky po cestě, aby letadlo mohlo dotankovat. Prý tu létá i Il-86, který by to mohl zvládnout nonstop, no nevím...
Ve městě je velice slušně rozvinutý systém dopravní obsluhy. My jsme se většinou drželi poblíž hlavní třídy, která se táhne celým městem a označení zastávek na ní odpovídá kilometráži. To znamená, že například kancelář Putnika je mimo toto číslování, základní avtobáza pro město je zhruba v topologickém středu města a je označena jako nultý kilometr, po cestě jsou dvě důležité bázy, neboli tržiště, a to na šestém a osmém kilometru, na šestém je mimo jiné velice dobrá internetová kavárna. Vnější avtobáza s "expresními meziměstskými autobusy" je na desátém kilometru a náš hotel na dvacátém šestém - de facto v rajónu Jelizova. Podobně je na tom letiště, které je na dvacátém osmém. Samotná avtobáza v Jelizovu a tedy konec tohoto číslování je označen kilometrem třiatřicátým.
Po tomto systému, ale i mimo něj, se pohybují autobusy různého charakteru. Cesta v autobusu po městě stojí pětirubl. Mezi Jelizovem a městem se pohybuje navíc stovková řada - autobusy 101,102,103, které jsou oceněny na deset a jsou také pohodlnější a rychlejší (tím chci říct zachovalejší). Tohle vše samo o sobě ještě nic neznamená. Dopravní služby doplňují maršrůtkáři, což jsou provozovatelé malých mikrobusů, kteří podle všeho nějakým způsobem získávají koncesi na určitou trať. Většinou za svezení na libovolné trati vyžadují 10 rublů. Touto kombinací je celý systém velice slušně doplněn a lze ho jen chválit, myslím, že je to pohotovější, než jsme si zvykli u nás. Jediný problém může nastat, jestliže opravdu někam spěcháte, například na meziměstský autobus nebo na letiště. V takovém případě většinou prší, lidi zůstávají doma a s nimi i maršrůtky, což vede k vynucenému fatálnímu spolehnutí na pravidelné linky.
Silniční síť na Kamčatce je v podstatě soustředěna na dvě silnice a jejich přilehlé okolí. Vrcholem této sítě je cesta z Petropavlovska do Bolšerecka ( kousek od Ochotského moře). Ta je přijatelně asfaltována, přinejmenším tak lze soudit podle stylu jízdy místních. Kousek za Sokočí se od této cesty odděluje silnice vedoucí na sever, která zhruba po třista metrech přechází ve zpevněnou prašnou cestu. Grandiózním zážitkem charakteru Rallye Paříž-Dakar je na této cestě předjíždění těžkých náklaďáků. Můžete si spočítat, že řidič, který jede po prašné silnici hned za jiným autem, před sebe moc nevidí. Tato cesta vede přes Milkovo (zde je mimochodem i letiště) přes přívoz přes řeku Kamčatku do Kozyrevska a dále do Ključe, snad dokonce i do Usť Kamčatského. Před přívozem se odděluje cesta směřující k Essu.
Podobně jako po městě je i zde zajištěna dostatečná doprava, především autobusy vyrážejícími z desátého kilometru, kde je také možno zakoupit předem lístky. Bylo nám řečeno, že nikdy nelze spoléhat na to, že lístky v daný den budou a je lepší je koupit předem - to lze až se čtrnáctidenním předstihem. V některých případech se v autobusech platí poplatek za zavazadlo (cca 40 rublů). Dejte si pozor, autobusáci nemusí být zcela soudní, takže nastupujete-li v Sokoči, tak pečlivě vybírejte z nahromaděných autobusů ( většinou jich přijíždí celý chumel najednou). Řidič vás totiž klidně umístí do zcela zaplněného autobusu - lidé jsou v tom okamžiku venku, pojídají v bufetu, atd. a teprve, když se vrátí, tak zjistíte, že si můžete sednout akorát tak na zem.
I zde existují maršrůtkáři, jen je mi záhadou, jakým způsobem se vypravují, podle všeho prostě podobně jako v Egyptě čekáte, až se vůz přijatelně naplní.
Češi zde praktikují autostop, ale jsou zřejmě jediní. Můj pocit je, že tenhle fenomén je zde prostě neznámý, lidi nevědí, co si o těch postavičkách při krajnici mají myslet. Znamená to, že si můžete na stop docela počkat a je to dost náhodná záležitost vhodná pro ty, kdo disponují neomezeným časem. Nelze ani předem odhadnout, jak to bude s případným placením, samozřejmě by ale měla jít dohodnout cena pod limit pravidelné dopravy.
Závisí na tom, jak to berete. Pokud z nějakého důvodu víte, že větší množství komárů nezvládáte, tak na Kamčatku ani nejezděte. Samozřejmě na ně platí kompletní oblečení, v některých případech propíchnou ale i to. Navíc v tom množství netrpí žádnými servítkami a sednou si na vás opravdu kamkoli - obvykle jich taky pár spolknete nebo vyplivnete. Platí, že ať výrobce repelentu proklamuje cokoli, obvykle repelent vydrží MAXIMÁLNĚ hodinu a pak musíte jeho použití opakovat. Budete si muset zvyknout, že i po jeho aplikaci v těsné blízkosti vašeho obličeje krouží komáři, ale nesednou si. V začátcích je i takový kontakt poměrně nepříjemný, ale po nějaké době otrnete, a začnete si tyto okamžiky vychutnávat a komárům se vysmívat, že na vás zrovna teď nemůžou (lidská paměť je krátká). Přesto ale na ně jazyk nevyplazujte, protože ten jste si určitě nenamazali a komáři jsou ochotni toho využít. Časem pochopíte, že chodit na velkou brzo ráno a večer není zrovna optimální. V rozmezí od jedenácti do čtyř, svítí-li sluníčko, komáři někam mizí (jdou spát?). Pro informaci: na trhu v Petropavlovsku na šestém kilometru byl k sehnání klobouk s krempou a přivěšenou moskytiérou - praktická záležitost za cirka sto korun.
Kamčatka je rozdělena do více parků. Ten nejzajímavější asi bude Kronocký, kde se nachází množství gejzírů, různých vývěrů a dalších projevů sopečné činnosti. Tomu odpovídají i názvy, jako např. Údolí gejzírů, Údolí smrti, atd. Jedná se o poměrně rozsáhlou rezervaci, která je oproti ostatním skutečně separovaná. Kromě ryze vědeckých expedic sem mohou jen ti movitější. Pokud by jste chtěli skrze park realizovat legální pěší pochod, tak si dejte zajít chuť, za povolení k pobytu v parku se platí každý den cca 50 dolarů.
Snad v mírně korupčním prostředí získala práva provozovat leteckou dopravu do parku společnost Krečet (česky raroh). S ní máte šanci do Kronockého údolí nahlédnout za takových 5.000 Kč. To je dost. Jedná se o let helikoptérou na místo (z Jelizova), poté dvě hodiny s průvodcem na místě a let zpátky. Nehledě na cenu pro mne místo ztratilo kouzlo těmi vymezenými dvěma hodinami, průvodcem za zády a smečkou lidí kolem.
Snad i přesto by mělo být na co se podívat. Myslím ale, že Kronocký park je na Internetu to, co je z Kamčatky vidět nejvíc, takže se tu nebudu rozepisovat a podívejte se na naše odkazy, či jinam.
Především na jižním treku jsme si zvykli využívat medvědí stezky. Je pravda, že tu hrozí jisté nebezpečí, nicméně medvědem ražená cesta přes stláník je pořád lepší než žádná. Medvěd se ve svém okolí vyzná, a tak je cesta volena poměrně rozumně. Jsou to tuláci a na jejich stopy či přímo vzorky jedinců můžete narazit i v místech, kde nečekáte, že by měli co žrát. Jsou to stejní cestovatelé, jako jsme byli my, a proto zákonitě využívají i stejné průsmyky přes pohoří. Tato skutečnost mírně diskvalifikuje výběr užších horských průsmyků jakožto nocležiště, přesto jsme tak byli několikrát nuceni učinit.
Existuje mnoho užitečných teorií, jak jednat při setkání s medvědem. Kupodivu je jich mnoho dosti protichůdných od předstírání mršiny, které prý medvědi v osmdesáti procentech případů nežerou, přes klidné stání na místě až po zběsilý úprk z místa. Jo, mimochodem medvíďata lézt po stromech umějí - černý medvěd, který šplhá i jako dospělý, se na Kamčatce nevyskytuje. Oblíbená je také rada, běžet s medvědem v zádech šikmo dolů po svahu s tím, že medvěd má těžký zadek, a zrovna tento způsob mu nevyhovuje, popřípadě ho vede ke skutálení se ze svahu. Tato teorie naráží na dva problémy, za prvé jsme v horách na vlastní oči viděli tímhle způsobem běžet dva ohromné macky přes sněhové pole - běželi velice ladně a rozhodně nevypadali, že by jim to činilo nějaké problémy. Druhá nevýhoda této teorie je, že ačkoli vy snad nemáte těžký batoh, nebo ho můžete rychle odhodit, lze v místním terénu očekávat, že se začnete kutálet taky a nejlépe vás v tomhle pádu medvěd ještě zalehne.
Neexistuje tedy jednoduchá rada. My jsme potkali dohromady šest vzorků, nejblíž zhruba z třiceti metrů. Podle všeho se zdá, že medvědi na Kamčatce jsou doposud plaší a nemají velký zájem o kontakt. Navíc jsme expedici absolvovali za vegetačního maxima, kdy je v nižších polohách spousta borůvek, řekama táhnou lososi a medvědi mají co žrát. Naším řešením nejprve bylo opatřit si nějaké hlasité petardy (slyšeli jsme o skupině, která si zakoupila vyřazený armádní plamenomet, to mi ale přijde trochu nadsazené). Petardy ale jako naschvál v tomhle roce v Petropavlovsku nebyly k sehnání. Nezbylo než se spolehnout na chůzi v poměrně početné skupině. To myslím, je základní platné pravidlo. Také jsme se snažili skladovat všechny masné výrobky na místech dále od tábora.
K určitému uklidnění také může vést informace, že od války zabil na Kamčatce medvěd jediného člověka. Jednalo se o japonského fotografa, který svého posledního medvěda tři dny před smrtí pronásledoval. Podle všeho se tento případ stal někdy v roce 1997, přesto vám každý na potkání bude vykládat o medvědech zabijácích a taky že naposled sežral medvěd nějakého Japonce před rokem, maximálně před dvěma. Tahle událost se prostě nezapomíná.
Dan k těmto informacím poznamenává:
Jo teď si právě pročítám zase kousek www stránek Kamchatky a narazil jsem na
kolonku medvědi. Pokud si moje vypitá kebule dobře pamatuje, nebyl japonskej
fotograf jedinou obětí; letos si nějakej medvěd vytáhl traktoristu (či
bagristu) z traktoru a zbyly po něm jen holínky... Ale to je jedno - jen
jsem se nechal unést starými vzpomínkami - fakt příjemné...
No a protože se zdá, že bychom tyto informace měli přece jen ještě upřesnit, tak se podívejte, co říká Oťas:
Onen sežraný Japonec si i přes upozornění správců parku postavil stan
vedle chaty, aby se lépe naservíroval místnímu medvědovi. Ve světě je jeho případ velmi
proslavený, protože byl uveřejněn snad na všech stránkách západních cestovek. Proto se
také mylně traduje, že to je jediný případ za poslední roky.
Skutečnost je poněkud jiná, ale hned na úvod vás musím uklidnit, protože
pravděpodobnost, že vás na Kamčatce sežere medvěd, je o mnoho menší, než že
vás v Petropavlovsku-Kamčatském přejede auto:-) Ale zpět k medvědům. Z
různých zdrojů včetně správců přírodních parků a kamčatských biologů mědvědi
sežerou pravidelně asi 2 lidi ročně. Letos to byl onen výše zmíněný případ
traktoristy - no s tím vytahováním z traktoru to nebude tak žhavé, překvapili
se navzájem u řeky, bůhví co tam ten traktorista hledal. Druhý případ se stal na
konci léta na pobřeží nedaleko města. Zde dva kluci byli na rybalce a
překvapil je mladý medvěd, kluci se dali na útěk, ale jednoho z nich medvěd
dohonil a smrtelně zranil. Medvěd byl následně vystopován a odstřelen. Tento
případ poukazuje na jeden problém Kamčatky. Hlavně kolem města je již
spousta řek, kam netáhnou lososi se vytřít. Tuto skutečnost zavinili lidé,
tím, že prostě vychytali všechny ryby, co se táhli vytřít a tudíž již není
žádný plůdek, který by se do řek vracel. A jelikož jsou ryby jednou z
hlavních složek medvědí potravy, jsou medvědi nuceni hledat si jiné zdroje a tím se
měl asi stát onen kluk...
Rusko má asi každý spojený s vodkou. Potkáte jí tu v obchodech spousta. Rusové obecně doporučují se vyptat v okolí, která vodka byla v poslední době uvedená na trh, a tu pak kupovat. Výhodou je to, že krátce po uvedení nové značky se ještě nerozběhne její falšování. Přesto jsme několikrát využili toho, když nám prodavačka na otázku po vodce odběhla do kumbálu a vrátila se s láhvemi, které tedy rozhodně vystavené neměla. Zkoušeli jsme leccos, ale čert aby se v tom vyznal - abychom si sestavili nějaký pitelníček, na to jsme tam byli příliš krátce (naštěstí).
Za značně drahý peníz lze zakoupit i víno. Důrazně varuji před experimentem spočívajícím v koupi místního vína s jakokkoli honosnou etiketou a patřičně vyměřenou cennou. Věřím, že tenhle přeslazený mošt může chutnat pouze úplným zvrhlíkům.
To, co se obecně mimo Rusko neví, je fakt, že Rusko postupně směřuje k pivu. Cílem je přirozeně pokus odvrátit ruského člověka od zhoubné vášně k vodce, která navíc při falšování může zabíjet i rychlejší cestou než tvrdnutím jater. Pivo je v Rusku velice moderní nápoj, je prostě "in". Potkáte různé značky, samozřejmě na Kamčatce jsou velice hrdí na svoje Kamčatskoje, za sebe ale mohu říct, že po celém Rusku rozšířená Baltika přece jen vede. Ostatně - znáte přece Baltika Cup, ne?
Zapomínat by se nemělo na kvas. Protože jsem na něj měl na Kavkaze velice neblahé reference, vynechal jsem jej tam, a dlouhou dobu jsem se mu vyhýbal i zde. Kluci ale neodolali, takže jsem také ochutnal. Kvas se prodává z cisteren, které postávají různě po ulicích. Je levný a ve městě je to jediná rozumná alternativa piva. Má perlivý osvěžující charakter, jestli jste někdy zkoušeli pít kombuchu, tak je to docela podobné.
Ve většině bufetů vám udělají instantní kafe. Přestože ho v Čechách odmítám, tady mi nějak výrazně nevadilo. V naprosté většině případů předpokládají, že chcete kafe s cukrem a "so slivkami", což znamená se smetanou. Proto se zde kafe dělá z pytlíků 3v1, jejichž název předznamenává, že všechny nezbytné ingredience jsou již obsaženy. Ze začátku jsme se pokoušeli bránit cukru, ale to vedlo pouze ke konsternaci obsluhy, takže jsme si holt zvykli.
Kromě jediného případu jsme neměli výrazné problémy s vodou, pít se dá skoro všechno, co teče. Jedinou vyjímkou jsou potoky pramenící z ledovců. Především na severu na plošině Tolbačiků je většina potoků napájena právě z nich. V době vrcholného léta, kdy jsme se tam my pohybovali, byla polovina z nich vyschlá a druhá polovina byla šedá drobnými zrníčky tufu - vypadá to jako hodně řídké bláto. Přestože jsme zkoušeli takovou vodu sedimentovat přes noc, pomáhá to jen částečně (pitelné to ale je). Obecně bývá taková voda nejčistší ráno, protože přes noc se tání ledovců zpomalí.
Když jsme na Kamčatku jeli, očekávali jsme nevlídné počasí spíše deštivého charakteru s běžnými teplotami od pěti do maximálně dvaceti stupňů. O to větší bylo naše překvapení, že velkou část našich treků jsme měli velké štěstí a vychutnávali ryze letní počasí, kdy těch dvacet stupňů bylo i docela často překročeno.
Přestože to nemáme jednoznačně potvrzeno, jsou na Kamčatce velké klimatické rozdíly v závislosti na vzdálenosti od pobřeží. Přestože byla trasa jižního treku ve vzdálenosti maximálně sedmdesáti kilometrů od pobřežní čáry, bylo tu klima spíše vnitrozemské a my si užívali to slunečno - když jsme se ale vrátili do Petropavlovsku, tak tam bylo nevlídno a místní nám říkali, že tam takhle bylo v podstatě pořád.
I tak se ale domnívám, že jsme měli velké štěstí - uvidíme, co nás čeká někdy příště.
Oproti restauracím jsou zdroje ulice pro stravu mnohem zajímavější. Fascinující je nabídka různých teplých poživatin. Různé druhy pirožků plněných takřka čímkoli (bramborová kaše, bramborová kaše s párkem, zelí, houby, rýže s houbami, zavařenina, tvaroh, vejce s koprem...), přes biljáši, což je velká kapsa, naplněná bůhví jakým mletým masem až po čeburéky, což je ještě větší kapsa, která je o to plošší a tučnější. Konkrétní provedení daného pokrmu samozřejmě závisí na lokalitě zakoupení - například pirožky u naší ubytovny stály za.... Oproti tomu je nutno vzpomenout na naprosto nezapomenutelné pirožky, které se prodávají v Sokoči.
Má to jednu nevýhodu. Všechny tyto poživatiny jsou neuvěřitelně prosycené tukem ze smažení. Na druhou stranu, jestli tu hodláte trekařit, tak vám to nějak moc neublíží.
Pokud podléháte dojmu, že návrat z treku oslavíte nějakou úžasnou baštou v restauraci, tak si nechte zajít chuť. Se slzou v oku jsem vzpomínal na Kavkaz, kde se kousek od našeho základního tábora vždy dalo zajít do Sáklji a tam se najíst dle výběru a do sytosti. Nevím, co se mezitím přihodilo na Kavkaze, ale na Kamčatce za to zřejmě může ekonomická situace. To vše znamená, že čehokoli podobného restauraci je v Petropavlovsku pomálu jako šafránu. Pokud do některé vlezete, zjistíte že restaurace jsou chápány jako cosi zcela nóbl, chodí se tam slavit ve velkém stylu a patřičném ohozu. Dejte si pozor, aby k tomu všemu nebylo očekáváno ještě vlezné (máme negativní zkušenost s šedesáti rubly). Přitom jídlo v restauracích je srovnatelné s hospodskými specialitami u nás. Osobně si myslím, že je vhodnější využít pouliční nabídky.
Oťas by k tomu rád něco přidal:
Musím doporučit "uzbecký bufet", který se stal naší oázou, co se týče
pořádné bašty. Ani nevíte, jak jsme na něj vždy v divočině vzpomínali, když
jsme se živili instantními polévkami a luštěninama. My jsme se o něm
dozvěděli od našeho průvodce, co s náma byl na splavu řeky Bystrá. Nachází
se na tzv. Horním rynku (trhu, báze). Najdete ho v horním rohu areálu u hlavní
silnice. Je to takový svěle modrý baráček, ta barva mi nějak ulpěla na
batohu, protože byl právě čerstvě natřený. Z menu mohu doporučit všechno, ale
my jsme hlavně konzumovali "boršč", "plov" (to je rizoto) a "lagman" (což je
obdoba boršče, ale je hustší a s masem, bylo to mé nejoblíbenější jídlo).
Cena jídel je řádově 30r. Výhodou je možnost si dávat tzv. "polovinku" tudíž
kombinovat více jídel. V nabídce mají i různé "kotlety" (pozor, v Rusku
kotleta znamena něco z mletého masa) a také takové ty vařené šátečky plněné
mletým masem, nemůžu si vzpomenout jak se tomu říká. Tento pokrm tu mají
dokonce ve dvou provedeních (menší a větší šátečky). K pití doporučuji
"kompot" - je to docela dobré, ale nevím, co to vlastně je :-). A také jsme si vždy
dávali různé míchané zeleninové saláty za cca 15r. Většina pokrmů lze
ochutit majonézou a kečupem, takový plov s majonézou je moc dobrý. Ještě
bych ale měl upozornit na to, že je to docela malý bufítek a tak se tam s
batohy většinou nevejdete. A až je budete nechávat venku, radši ať u nich
někdo zůstane, my jsme načapali nějaké kluky, jak nám šacovali kapsy na
batohu. Jinak minimálně ještě jeden uzbecký bufet je u trhu na KP
(Komsomolskaja ploščaď), nikdy jsme v něm nebyli, ale myslím, že je v takových
těch buňkách, co lemují horní stranu trhu v ulici vedoucí dolů k autobusáku na
KP.
Na základě různých referencí jsme počítali s rybami jako s jedním z podstatných zdrojů potravy. Byli jsme proto vybaveni dvěma pruty. Jak se ale ukázalo, oba naše treky vedly příliš vysoko, řeky zde sice jdou ještě brodit, k lososům jsme se ale nedostali. Jedinou příhodnější lokalitou bylo Tolmačevské a Načikinské jezero, tam jsme ale měli příliš málo času (v druhém případě také jídla), kde by snad šlo něco chytit.
Skupinka z Budějovic nám vykládala, jak se dostala k tahu lososů na řece Bystré, hned u silnice Petropavlovsk-Bolšereck. Tomáš to takřka oplakal, zkrátka a dobře nechytli jsme si jedinou rybu. Pokud máte zájem o tento druh zážitku, nechte si dost času buď na cestu k některému dolnímu toku, nebo u některého jezera. Upozorňuji také na to, že tah lososů je velice časově vyhraněná záležitost, takže musíte být na správném místě. Podle Budějovičáků také platí, že jestliže se u toho vyskytnete, tak ten prut nutně ani nepotřebujete, místní rybáři jsou v extázi a rádi nějakou tu rybu dále darují. Mimochodem na lov lososů je oficiálně potřeba rybářský lístek, který je na pět ryb k dostání za pár šupů u RybInspektora - jen ho najít. Inspektoři někdy v době tahů ve spolupráci s policií zastavují i auta na silnicích a kontrolují počty nalovených ryb.
Jinou kapitolou je lov ryb na moři - o tom se ale budete muset informovat u Dana, který společně s Honzou přesně tenhle zážitek v ruském stylu okusil.
Na trhu na šestém kilometru je jedna z uliček vyhrazena rybám, a za přiměřené ceny tam lze leccos nakoupit. Nasolený losos, to je pochoutka. Pokud se rozhodnete jako my si ho kus vzít s sebou na trek, tak ho rozhodně nebalte do igelitu, do kterýho vám ho ta ženská dá, ale do něčeho prodyšného.
Vždycky, když si na Sokoč vzpomenu, tak se mi HROZNĚ stýská, každé zastavení tam jsem bral jako malý svátek. Sokoč je křižovatka (tedy popravdě - od té křižovatky je vzdálená asi sedm kilometrů), přes kterou projíždí všechny meziměstské autobusy. Znamená to, že v ní všechny staví. Tato skutečnost vedla k vytvoření fenoménu Sokoč, tak jak ji známe my. Vystoupíte z autobusu a začne povyk. Před vámi stojí nastoupena asi desítka ženských všeho věku, před každou z nich je kočárek. Podle všeho v kočárku nejsou děti, protože takhle zakrytované by se musely dávno udusit. Ve skutečnosti pečlivě izolované kočárky obsahují pirožky - pirožky na Kamčatce jinde nevídané, z nichž každý by vám za normální situace mohl stačit k obědu. Nám přirozeně nestačí, protože v civilizaci doháníme vypocené kilogramy. No a tyhle trhovkyně štěbetají, každá nabízí pirožky s jinou náplní a předhání se s ostatníma, která prodá ty svoje. Vy si vyberete (já měl asi nejradši pirožky s bramborovou kaší a párkem, Peťa zbožňoval s vejci a koprem, Tomáš s Pepou prahli po zavařeninových), koupíte si v protějším stánku kafe, vestoje debužírujete, cítíte se jako král, autobus čeká, a vy se rozhodnete, že tohohle báječného jídla prostě musíte využít a kupujete ještě jeden kus, který dorážíte už v jedoucím autobusu, podléháte slastnému soustředění jen na to jídlo a smutně meditujete, kdy Sokoč zase uvidíte. Ach jo...
Slovo, které jsme převzali z ruštiny. Jedná se o takřka neproniknutelný porost z březových a olšových zákrsků výšky dva až čtyři metry, kde každý jedinec nemá jediný kmen, ale hned na zemí se rozdělí do několika pružných kmínků. Ty jsou patřičně odkloněné od svislé osy a tím pádem propletené se sousedním stromem. Tohle je pro překonávání soft verze, existuje ještě i tvrdší, která je tvořená borovicovým porostem. Borovice je neuvěřitelně ohebná, jehličí píchá, větve pouští smůlu a ještě k tomu se koncem července uvolňuje spousta pylu. Protože většina medvědů je při chůzi po čtyřech nižší (a na zádech nemá batoh), jsou ve stláníku poměrně obratní. To samozřejmě neplatilo pro nás. Velice dobře tenhle fenomén popisuje na svých stránkách Dan (viz sekce Kamčatka, Jižní trek, stláník).
Je to zajímavé, ale podle všeho je složení zvířeny na Kamčatce relativně stereotypní. Nezmiňuji teď ptactvo (i toho bych ale čekal více), ryby a mračna komárů - ze zbylých zástupců tu je nejzastoupenější svišť a hned po něm medvěd. O jiných druzích nevím, o nic takového, jako je vysoká, nebo liška (tu jsem viděl jen na videu o Kamčatce) jsme nezavadili.
Svišti milují především vyšší polohy, které nejsou zarostlé vyšším porostem. Tato zvířátka přispěla k mému částečnému zmatení - celou dobu jsem myslel, že svišť je to dlouhé hubené a pískající zvířátko, které jsme potkávali na Kavkaze. To jsme na Kamčátce zahlédli snad jednou. Protože mi tedy chybějí pojmy, mohl bych to, co jsme potkávali na Kamčatce, nazvat třeba kočkou hvízdavou. Je to macek, který může leckterou kočku převýšit, je slušně chlupatý a samozřejmě hvízdá. Na fotky se můžete podívat v deníku, dni devátém.
Skoro nic už si z toho nepamatuju, a protože nemá smysl text zdvojovat, tak se podívejte, co k vízům a byrokracii vůbec píše Ondra ve svém deníku. Jako další informační zdroj vám mohou sloužit odkazy na agentury, které jsme shromáždili na našich stránkách.
| Úvodní stránka | Zúčastnění | Expediční deník | Kamčatské reálie | Mapy cesty | Další odkazy |