Den #19

3.8. - pátek

Ráno se chystáme uskutečnit náš plán. Přidává se k nám Ondra, Martin a Pepa, zatímco HáCéčka jedou do Paratunky k termálním pramenům. V Petropavlovsku se pokoušíme sehnat někoho, kdo by nás dovezl co nejblíž k moři, ale místní řidiči jsou z toho úplně paf, v životě tam nejeli (je to celých deset kiláků od města!!!). Klasickou dopravou se dostaneme na kraj města a tam se nám podaří přesvědčit jednoho řidiče maršrutky, že by nás na tohle místo (ukázaný na mapě) mohl snad dopravit, podle mapy by to mohlo být po cestě přístupné. On to komentuje tak, že tam nikdy nebyl, ale že to zkusí.

Jedeme po horších a horších cestách. Ke konci nás náš řidič požádá, abychom si přesedli co nejvíc dozadu, páč zadní náprava je hnaná a budeme průchodnější. Ukáže se, že dojet až na místo není technicky zvládnutelný. Necháme se vysadit a platíme celou sumu - i tak jsme se dostali dost daleko. Jenže jsme tuhle vycházku podcenili, já například mám kraťasy a sandály. V reálu je tu hafo porostu, bolševníku a komárů. K pobřeží to není daleko a my vyšplháme na ostroh nad ním. Nebýt těch komárů, tak je to super, má to svou přímořskou poetiku. Je pošmourně melancholicky, moře šedivé, na něm se pohupují nafukovací čluny rybářů, kolem lítají obrovští rackové.

Po chvilce vyhlížení začneme slézat dolů k pobřeží, že se nám třeba podaří nějak kontaktovat místní lidi a dohodnout nějakou rybu. Na pobřeží je to ještě lepší než na ostrohu, procházíme se kolem, lezeme na skály, šploucháme nohy v oceánu a nacházíme zbytky velkých krabů. Místní rybáři si striktně hledí svého, přece jenom je nás moc velká skupina. S Ondrou se nám ve vodě líbí, a tak se rozhodneme jít zpět po pobřeží, pod skalami. Přesvědčíme ostatní, i když se jim nijak moc nechce.

Něco na jejich nevůli asi bylo. Je to vzrušující, musíme se místy brodit oceánem přilepený ke skalám. Nacházíme mrtvýho papuchalka (vůbec jsem netušil, že jsou i tady). Poslední úsek je opravdu smrtící, plazíme se nalepený na skály a kolem nás bijou vlny. Prostě vzrůšo, nic opravdu nebezpečnýho, jen potenciálně mokrýho. Všichni se malinko namočíme a Peťa a Martin se holt vyráchají víc, takže hrozně nadávají. Blížíme se k městu a cesta už není tak zajímavá, tak se rozhodujeme ke stopu. Ještě se jdu zeptat rybářů kousek vedle, jak se dostat na hlavní silnici. Okamžitě reagují a zvou nás k sobě a povídaj a chtějí se fotit a dávají nám kolovat rybí polívku a diví se, jak je možný, že v tý zimě nemáme u sebe žádnou vodku. A taky se ptají, jestli v těch kraťasech chodíme i do autobusů - to pomyšlení je zcela fascinuje J. Jeden z nich nás, teď už zase rozveselený, odveze na autobus. Dáme mu za to nějaký prašulky, což kvituje s potěšením.

Dohodneme se, že bychom konečně chtěli ochutnat nějaké místní speciality. Vyrazíme proto do místní restaurace, z čehož se vyklube docela trapas. Restaurace jsou tu očividně jen pro nejvyšší vrstvu, která se podle toho taky obléká. Měli jsme se asi pakovat už v momentu, kdy se nám hlídka u dveří pokoušela nejprve sundat a pak i proti naší vůli strhnout naše flísové bundy. No, alespoň se přiměřeně slušně najíme - i tohle potěšení ovšem mizí když zjistíme, že k ceně se taky připočítává vstupné 60 rublíků. No jo, no...

Počasí se horší, ochlazuje se a prší.