Den #12

27.7. - pátek

Jdeme podél toku, poměrně dlouho se nám daří vyhledávat cesty, kterých se dá přidržet. Po nějaké době se situace horší, dostáváme se do jakési nápodoby lužního močálového lesa, stezky se v něm ztrácejí, často jsou přerušené slepými bažinatými rameny. Okolní svahy se zdají napovídat, že nad námi už je náhorní plošina pod Tolmačevskou sopkou, která by měla být podle mapy bez stláníku. Proto se v momentu, kdy lze využít koryta vyschlého potoka, vydáváme po něm vzhůru. Cesta se postupně mění, za chvíli je to cesta jak za Šípkovou Růženkou. Časem zjistíme, že se prodíráme do stále prudšího svahu plného stláníku - ten zde ale kupodivu slouží jako vhodná lezecká opora. Horší je to, když se dostaneme opět do povlovnějších partií. Necesta se začíná stávat snem masochisty, výstup do hodně prudkého svahu v tomhle terénu zcela vyčerpává. Když to vypadá, že se blížíme ke konci, k plošině, jsme už úplně vyflusnutí. Vyzkoušeli jsme dokonce poprvé a naštěstí naposledy i mírnou obměnu - borový stláník (jednoznačně je to ještě horší). Martin je zcela na dně, sypeme do něj glukózu, je na něj hroznej pohled. Nikdo mu nic nevyčítá, není sám, kdo je odvařenej.

Nakonec zdoláváme hřeben... a přichází hořké vystřízlivění. Zoufale očekávaná náhorní plošina v podstatě neexistuje, kolem Tolmačevské sopky je nerovný svažitý terén porostlý rozsáhlými houštinami stláníku, mezi nimiž se odtud zdálky nedaří vypátrat volnou průchozí cestu. Navíc je k Tolmačevě potřeba překonat ještě jeden pořádný kaňon. V reálu to bohužel znamená slézt slušný kus tvrdě vybojovaného kopce prudce dolů a pak podél jiné říčky nahoru pod sopku.
Cestou dolu je to o hubu, Pepa a Peťa se slušný kus svezou samospádem a musí se jódovat - naštěstí ne šít. Napojení na koryto řeky, kterým se chceme vydat vzhůru je až po sestupu korytem řeky, u které jsme teď. Je to docela oříšek, řeka je zahloubená a okolními svahy se jít nedá. Snažíme se prodírat hned u břehu a já si brzy jako obvykle ťápnu do vody. Jdu dál vodou, což se mi tentokrát šeredně nevyplatí. Uklouznu a pád sice zachytím, nicméně už jsem mokrý až po pás. Po sto metrech na řece nacházíme slušný, do okolní skály zcela zaříznutý vodopády, který jdou obejít jen stláníkem přes hřebínek o padesát výškových metrů výš. Děs, běs. Tenhle den nás dostává všechny. Proto také bohužel nezůstanou skoro žádný dokumentární fotky, na takové podružnosti jako je fotografování dnes chybějí síly a chuť. Proč fotit všechno to křáčí, že?

Konečně stoupáme po tom správném přítoku. Cestou musíme překonávat další vodopádové lokality. Přestože jsme zdrchaní až hanba, nezbývá než obdivovat tohle nádherné místo. Takhle jsem si vždycky představoval tropickou Afriku. Bujná vegetace, takřka stoprocentní vlhkost, holé skály a v tom provazy vody. Marťas je blízek smrti, takže ho na jednom horším vodopádu musím doslova tahat, a přenášet mu batoh. Nakonec se nám přece jen podaří vyšplhat až do sedla pod Tolmačevskou sopku. Potkáváme opět medvědí stopy a rozvíjí se diskuse, zda zrovna tady tábořit. Jenže fyzický stav zúčastněných diskutérů je kritický, rapidně se blíží soumrak a popravdě není kam od medvědů uhnout, prostě jsme v sedle a kolem je stláník. Každý rozumný medvěd si sice vybere zrovna tuhle naši cestu, na ostrohu o pět výškových metrů nás ale snad včas uvidí a třeba se vyhne. Je třeba se vrátit pro vodu asi tři sta metrů z kopce, ale nemám sílu někoho z nich tahat, takže jdu sám a čekám, kde na mne co za hrůzu jukne. Nejukne J.