Den #10

25.7. - středa

Ráno nacházíme všechny potraviny, včera tak pečlivě zahrabané do sněhu, na jeho povrchu. Po počátečním nárůstu pocitu ohrožení, kdy si říkáme, jak to s těmi medvědy budeme nadále řešit, se vzpamatujeme a musíme se smát. Prostě je léto, sníh vůčihledně taje, čímž odhaluje naše skrýše. Jestli to příště budeme chtít praktikovat, tak deset čísel sněhu určitě nestačí.
Pokračujeme po Levé Opale dolů k soutoku s Opalou Střední. Bláhově věříme průvodci a čekáme cestu podél řeky. Postupujeme však po čím dál horší cestě. Marťas je už po prvním kilometru viditelně nepoužitelný, chybí mu jistota, navíc při každém krosu přes řeku sundavá boty, aby si je náhodou nenamočil. To pak představuje čtvrthodinovou pauzu, která nás zcela dostává - při spatření Martinova ručníku se časem budu cítit jak býk před toreadorem a je blbý, že on si naopak zvykne chodit s ním kolem krku J)
Dnes poprosím Toma, aby mu pro dnešek za slib, že nezuje boty, půjčil svoje trekový hůlky. Tím Martin přece jen pookřeje, protože taková opora je při přechodech po balvanech přece jen lepší (tedy občas, někdy jsou na škodu, ale Martin je zásadně nasazuje vždy). Tento problém je tedy částečně vyřešen, čekají nás ale další. Údolí řeky začne být zaříznuté do véčka, bez možnosti jednoduchého pohybu podél.

Prodíráme se podél prudkého svahu vysokým porostem. Jdu první a po domluvě zavádíme první protimedvědí ochranu - tluču lžící do víčka od ešusu – pochybuju ale, že by mě medvěd v tom hluku od řeky slyšel. Svah je často podmáčený od nesčetných vodopadů, které natékají do řeky. Kombinace vysoké trávy, prudkého svahu, místy rozmáčeného nahromaděnou vodou, místy vyholeného vodopádem je smrtící. Je zřejmé, že tudy cesta nevede. Protože vidím na vrchol protějšího svahu přes řeku, který je hustě porostlý stláníkem, volám na HáCéčka, kteří se před nějakou tou chvíli rozhodli jít po protější straně, aby se přebrodili k nám, a sám zatím vyrážím obhlídnout terén nahoře na naší straně. Po cca 100 metrech neskutečného prodírání se dostanu do koryta vyschlého přítoku.

Tluču do víka, aby mě ostatní našli. Chvíli to trvá, než se opět setkáme, protože překročení teď už docela prudké řeky bylo pro HáCéčka přece jen složitější a dramatičtější. Držíce se vyschlého potoku se dostaneme na náhorní plošinu. Vytyčíme další trasu co nejdál po ní, dokud nezačne i zde stláník. Abychom ho obešli a napojili se zpět k Opale, tak jsem vyhlídl trasu kolem jednoho z přítoků. Na jeho počátku nacházíme obrovské medvědí stopy. Nejdříve využíváme medvědí stezku, ta se ale časem také ztrácí. I zde se nakonec tok zcela zařízne do terénu.

Jelikož jdu první, a pohybuju se ve vysokém porostu (jak večer zjistíme, je to bolševník, který zanechává na odhalené kůži rozsáhlé mokvající puchýře), tak jsem logicky první, kdo se po čím dál neschůdnějším svahu propadne do vody. Mokré boty (které kvůli takovýmhle pádům budou mokré ještě čtyři dny) mi dovolují jít před skupinou rovnou korytem potoka a hledat další cestu. Ostatní časem musí nazout sandály a brodit taky. Přijdeme k soutoku s nějakým dalším ramenem. Po diskusi a marných pokusech (Peťa to přímým nasazením odměří na hloubku přinejmenším po hrudník) se vyšplháme na boční svah. Vyhlídky jsou velice neradostné, ale nakonec tady najdeme medvědí stezku vedoucí skrz stláník. Po zvážení dalších možností se vydáváme po ní. Jdu první a zatraceně si dávám bacha, abych měl pořád někoho za sebou. Postup je šíleně pomalý, stezka odpovídá parametrům medvěda na čtyřech a ne človeka metr osmdesát s pětadvacetikilovým batohem. Nicméně si můžeme blahopřát, protože nás stezka asi po dvou hodinách (a cca třech kilometrech) přivede k Opale. Jsme na jejím dolním toku, takže je tu patřičně rozlitá. Po dohodě se rozhodneme ji překrosit (je to asi šest ramen, tudíž nohy v té vodě patřičně mrznou). S obrovskou úlevou se dostáváme na skalnatý protější břeh - viděli jsme z protější louky, že zde nás už čeká pouze rozsáhlá louka. Nabíráme vodu, a přitom se ukáže, že louka porostlá travinami sahajícími po pás je protkána množstvím uzounkých potoků, zaříznutých dva metry hluboko a v okolním porostu takřka neviditelných. Čas od času proto dochází k neočekávaným zmizením à la americké akční filmy, kdy najednou postrádáte někoho kolem sebe. Tyto pády naštěstí zůstanou bez následků. Táboříme na vyvýšenině nad loukou, uděláme si před spaním ohýnek.