Den #24

8.8. - středa

Peťa má po včerejšku brzy silné problémy s kotníkem. Terén není až tak složitý, jedná se o obrovské louky s množstvím zahloubených vodních toků, které jsou přes léto suché. To vše je zarostlé travou a nejen Peťa občas šlápne, kam by neměl.

Prostředí je tady nádherné, je to taková odměna za všechny ty stláníky na jihu. Krajina působí velice rozlehle, na všechny strany kolem nás jsou nějaké sopky, ve vzduchu nádherné letní počasí, větříček, aby nebylo moc horko. Kromě jedné skupiny Moskvanů brzy po ránu nepotkáme žádné další lidi. Po poledni se nám pod Oválnou Ziminou podaří konečně najít vodu, která se dá pít a není plná kalu jako ta z ledovců, kterou tu všude potkáváme. Rozhodneme se tam proto poobědvat, koupeme se. Úžasnej veget. Peťa se trochu vzpamatuje, tak pokračujeme dál.

Konečně se dostáváme k průsmyku na plato a opět vidíme Ključevskou. Scházíme dolů a ocitáme se v neskutečném bludišti. Když před pětadvacíti lety Tolbačik soptil, tak část spadu (ta kompaktnější) musela jít sem, protože jdeme asi šest kilometrů mezi obrovskými tufovými balvany nasetými jen tak halabala ve všech polohách do krajiny. Vypadá to pohádkově, jako nějaká dračí země, odpočívající stegosauři. Dohadujeme se, kdy to tu objeví filmaři. Je třeba dávat pozor pod nohy, protože v tom bordelu jsou často díry. Jak se ukazuje, tak v místě plánovaného spaní, kde se na ploše kilometr na kilometr stéká nějakých deset různých potoků, není mezi nimi jediný, který by dával čistou vodu. Všechno je to břečka z ledovců, na pohled vazká, barvy kakaa. Jsme ale unavení, docela jsme toho dnes ušli dost a stmívá se. Vytvoříme proto na břehu sedimentační nádržku a zatím pijeme ze zásob. Šťastnou náhodou nás opět najdou HáCéčka – výlet na Bezymjanný se jim podařil. Večer část z nás dělá ohýnek, je tu velice romantické prostředí a dobrá nálada. Krása.