Den #23

7.8. - úterý

Necháváme stany v táboře postavené, jen se nalehko dobalíme a odcházíme ještě za tmy. Během půlhodiny začne svítat, takže už je jakžtakž vidět. Cestu stříháme odhadem naslepo, podle toho, co je vidět a co tušíme. Tady nahoře v noci mrzlo, takže všechno pod nohama je ztuhlé. Kluci, kteří to šli včera, vykládali, že měli s terénem hrozné problémy a pořád se bořili do prachu. Jsme nadšení, jak jsme to vychytali. Po malé diskusi se rozhodujeme nejít přímo do sedýlka mezi Tolbačiky, ale nadejít si na pozvolný hřebínek vedoucí napravo jako nástup na Ploský Tolbačik. Věříme, že tato cesta bude méně podléhat erozi a bude bezpečnější.

Na vrchol vyběhnu něco krátce po osmý, ostatní se víc loudají. Přesto musím uznat, že Martin je dnes neuvěřitelně rozjetý. Začneme s pořizováním vrcholových fotek - no, hm, podívejte se sami. Ploský Tolbačik je přes 3000 metrů vysoký a je nahoře (už podle názvu) placatý. Teda kromě pořádného kráteru. Na severní straně začíná ledovec, po kterém se dá docela dlouho jít - z kraje je dobře vidět severní scenérii kolem Ključevské sopky (nejvyšší aktivní sopka na Zemi, něco přes 4700 m.n.m) a také vulkán Bezymjanný, který stojí pod ní, a dnes docela dost kouří. Ostrý Tolbačik je o pouhých pět set výškových metrů výš. Mít mačky, tak je v pohodě slezitelný, není to nic náročného, ale my se rozhodneme to bez vybavení nepřehánět.

Zpátky do tábora se začínáme spouštět něco po desáté hodině, kdy už ve shodě s předpověďmi, které jsme vyslechli, začínají vrchol Tolbačiku opět zahalovat mraky. Cesta dolů po sypkém a vratkém terénu je pro Peťu a Martina utrpením, ale i tak jsme za dvě hodiny v táboře a ještě se nám tam podaří chytnout překvapená HáCéčka. Stejně ale za chvíli odejdou, protože se chtějí vyšplhat na Bezymjanný. To si my vzhledem k našemu fyzickému úpadku nemůžeme dovolit. Domluvíme se, že vyrazíme asi za hoďku a půl (Martin by nejradši už nikam nevyrážel). V dálce za Tolbačikem je slyšet hřmění, a tak kluky popoháním, aby zabalili stany, dokud jsou suchý. Později se dozvíme od Moraváků z Vyškova, které potkáme v Petropavlovsku, že právě v tom okamžiku Bezymjanný bouchl - kdepak nějaká bouřka.

Při cestě se snažíme co nejdéle udržet výšku a tak překračujeme různá údolíčka a údolí vedoucí z Tolbačiku dolů. Nakonec se ale ukáže, že takový postup není udržitelný a prostě musíme výšku obětovat. Lidi mají problémy s nohama, kotníky a kolena odcházejí, už je toho na ně dost. I tak se nám podaří se dostat až pod Velkou Udinu, docela daleko směrem k sedlu na Tolbačinské plato, kterým povede cesta později. Chvíli to vypadá, že budeme bez vody, všechna řečiště jsou vyschlá, ale nakonec přece najdeme poměrně silný potok a ani přítomnost medvědích stop nás už odtud nemůže vytrhnout. Unavení jdeme spát.