Den #22

6.8. - pondělí

Ráno je ostrý, ale poměrně teplý vzduch. Plánované ranní vstávání sice nevyšlo, HáCéčka se ale stejně rozhodnou vyrazit nahoru, i když se to zdá na poslední chvíli. Je už totiž devět hodin. My ostatní si se vstáváním a balením dáváme načas. Cesta vede po černém písčitém tufu skrze fascinující měsíční krajinu se spoustou druhotných sopečných kužílků různých barev - především červené, žluté a černé. Přesunujeme se mírným stoupavým traverzem na jihovýchodní svah Tolbačiku. Místy je třeba dávat pozor pod nohy, písek pokrývá i lokality plné děr mezi kameny - to ale nezjistíte, dokud se tam nepropadnete. Čas od času diskutujeme o tom, jak vysoko a jak daleko po obvodu Tolbačiku bychom dnes měli dojít.

Kolem druhé hodiny před sebou uvidíme rozsáhlý terénní zlom, který by znesnadňoval další den cestu nahoru, a rozhodneme se proto jít podél něj vzhůru. Vyšplháme do 2100 metrů nad mořem. Dlužno říct, že kromě mě s Ondrou jsou kluci docela vyfluslí, cesta po tufovištích, viklajících se kamenech a nenápadně zasypaných hlubokých dírách mezi kameny byla značně náročná na kotníky a kolena. Nahoře chvilkou bloudíme v mlze, kterou na sebe po poledni Tolbačiky přitahují, a hledáme nejpříhodnější plošinku. Na jedné zabivakujeme, stavíme stany, ošetřujeme případné záplavové lokality - v tom se vydovádí hlavně Ondra. Je něco po třetí hodině, spousta času, takže po jídle pozveme s Peťou Ondru do stanu a mastíme kanastu. Projedu, co se jen dá. Kolem deváté hodiny se nám zdá, že slyšíme nějaké výkřiky. Jdeme se tedy podívat a skutečně se nám podaří vypátrat ve srázu nad námi HáCéčka. Voláním je upozorníme, kde jsme a oni asi za čtvrthodinu dorazí. Vykládají, že nahoře byli, a že teda bylo zataženo, ale chvílema bylo vidět, a že to bylo úžasný. Jsou dost ztahaný, ale nadšený, že to zvládli. Je jasný, že se druhý den oddělí a půjdou po svých. My zbylí zabalíme věci na další den (chceme vstávat před pátou) a jdeme spát.