Den #17

1.8. - středa

Ráno při balení uslyšíme velice podezřelé zvuky. Dan se jde přesvědčit, co se děje, a za chvíli se vrátí celej vysmátej, že se k nám blíží velká skupina lidí a že tohle halekání a jódlování pochází od nich. Chce na ně udělat medvěda, ať mají pocit, že je ten jejich pokřik k něčemu. Opravdu na ně vyskočí z houští a zařve, ale až tak je nevyděsí (přinejmenším ho nikdo nezastřelil). Když kolem nás přechází, vidíme, že jsou to malí kluci v doprovodu asi čtyř dospělých, kteří dělají ten povyk - zřejmě obdoba našeho tlučení do víčka od ešusu, které jsme ostatně ještě u Opaly vzdali. Celá skupinka pochoduje v gumákách. Když najdeme místo, kde tu noc tábořili, objeví tam Tomáš pampalínovskou moskytiéru - později mu přijde velice vhod. Brzy se ukáže, že cesta do civilizace bude dnes velice únavná a nudná. Načikinské jezero míjíme jen zdálky, cesta je pořád stejnější a dokonce se zhoršuje. Připravují tu silnici, takže je už v širokém pásu navezený hrubý štěrk a jít po něm je nepříjemné. Sluníčko vypaluje, Martin se toulá vzadu a kolem nás je hnusná zarostlá rovina. Část kluků objevila kouzlo rychlé chůze a zcela mu propadli (navigace je tu velice snadná). S Tomem a Peťou se dohodneme, že rekordy nás nebaví a že vzhledem ke zvýšené koncentraci medvědů v oblasti nemůžeme Martina nechat samotnýho. Ponecháme tedy průkopníky vpředu a jakžtakž trpělivě provázíme Marťase. Kolem poledního už Martin začíná odcházet a i my ostatní toho v tom vedru mají dost. Dohodneme tedy pauzu a dáváme poslední zbytky potravin – cibuli, čokoládu, oříšky a suchou čínskou polévku (nemáme u sebe žádný funkční vařič), vše spravedlivě rozdělené J. Poté, co to zbaštíme, Martin poznamená, že dnes nese Ondrův vařič on. K tomu není co dodat.

Jdeme zase dál, je to nuda. Asi ve dvě hodiny slyšíme auto, je to volha, tak váháme, jestli ve čtyřech stopovat, ale stálo by za to tam nacpat alespoň někoho. Řidič (se spolujezdcem) zastaví a prý za kolik. Usmlouváme tři stovky do Sokoče, což je sice dost, ale vzhledem k našemu stavu přiměřené. Volze brzdí jen jedna z brzd, takže to s ní docela smýká, ale jsme rádi, že se vezem všichni - prostě jsme se dokázali dozadu nacpat i ve čtyřech. Kluky potkáváme až tak kilák a půl před vjezdem na hlavní silnici. V Sokoči vystoupíme a náš stopík nám ukáže, že tam zrovna stojí autobus do Petropavlovska. Tak se jdeme poptat, jestli se vejdeme a za kolik. Autobus odjíždí za chviličku, stihnem akorát koupit pro každýho jedno pivo a biljáši (placka plněná mletým masem – s Peťou už to známe z Kavkazu) a ani netušíme, o co jsme přišli, že jsme neochutnali místní pirožky. Cestou potkáme autobus, který stopli naši kluci a hravě ho předjedeme. Necháváme se vyložit až před naším hotelem. Poté, co vylezeme a přejdeme silnici, se Tomáš zpytavě podívá na Martina a ptá se, kde nechal jeho hůlky (jestli si vzpomínáte, tak Tomáš je Martinovi kdysi půjčil a ten si je ponechal v úschově). Martin zesiná, zkrabatí obličej a že prý jsou v autobusu. Stojí jak opařený, tak ho vyzveme, ať všeho nechá, že mu vezmeme batoh, a ať upaluje a snaží se autobus odchytit v Petropavlovsku, kam odjel. My se jdeme ubytovat. Jsme prohlášeni za molodce - už s naším návratem ani nepočítali.

Jen rychle sundáme věci a převlékneme se do relativně čistých věcí a hned vyrazíme do Jelizova, poněvadž ten návrat do civilizace chceme patřičně oslavit. V restauraci (spíš bistru), kterou najdeme, se sice najíme, ale jaksi to nenaplní naše představy. Zato objevíme úžasný čokoládový bonbóny a taky makový prjániky (perníčky). Peťou nezvyklá bohatá konzumace poněkud otřese, takže jsme nuceni chvíli odpočívat na lavičce, Peťa zelená a bledne a zoufale kouká, kde jsou jaké keře, do kterých by případně zapadl. Ty zde nejsou, takže se Peťa snaží nároky svého žaludku vyflegmit. Za pár minut je jakžtakž schopen pokračovat, a my se vypravíme zpátky.

K našemu překvapení je pokoj zamčený (Martin asi někam šel), tak si jdeme na vrátnici pro klíče, tam je ale nemají. A že prý Martin šel asi do báně. Docela naštvaný se vracíme, zkoušíme znovu tlouct na dveře, ale nic. Ostatní kluci jsou už zpátky, tak jdeme k nim na pokoj, ale jsme tam jak v cizině, žádný pohodlí, kluci jsou ve svým a už docela líznutý. Vypravíme se tedy ještě ven nakoupit a na pivko. Už je devět a Martin nikde, bouchání ani volání samozřejmě nepomáhá. Tak to konzultujeme na vrátnici, jestli proboha nemají nějaký jinej klíč, ale nemají. Zato se celý zděšený chystají volat policii, že se jeden Čech ztratil - vypadá to skoro na mezinárodní incident. Jdeme se ještě naposledy přesvědčit, a kupodivu se tentokrát Martin ozve zevnitř. Celej rozespalej nám otevře, že prý tam je celou dobu a že kde jsme byli, že se za celý ten čas nikdo neukázal. A proč jsme nezaklepali? Jsme hrozně naštvaní a hlavně já tomu dávám dost volný průchod. Hůlky nemá a nálada v našem pokoji je na bodu mrazu. S tím jdeme spát.

Když na to zpětně pohlížím, tak je mi Martina trochu líto. Rozhodl se alespoň malinko oslavit svoje prozatímní přežití (a zapít vzniklé ztráty) a koupil půllitrovku vodky, kterou slil s džusem. V okamžiku, kdy jsme ho našli, tak ze vzniklé směsi třetina chyběla. A k tomu připočtěte, jak dokonale byl vyčerpanej. Jestli jste v takové situaci někdy pili alkohol, tak asi víte, jak to s člověkem může zacloumat - no a Martin zkrátka upadl do něčeho, co muselo být hodně blízké kómatu.

Jen je blbý, že se všechny ty průsery stávaj jenom jemu...L