Den #16

31.7. - úterý

Ráno vystoupáme poměrně snadno na hřeben. Nebylo to až tak vysoko, jak jsme čekali a cesta je jednoduchá. Otevírá se tu pěkný výhled na Bolše Bánnyje - rozsáhlou lokalitu s termálními prameny. Po dlouhém rozvažování vybíráme cestu traverzem nad možnými cestami co nejdál, abychom se vyhnuli potenciálnímu stlániku. Po zhruba kilometru se ukazuje, že tahle volba není proveditelná, problémy se stabilitou na kluzkém porostu máme i my, natož Peťa. Sestoupíme tedy dolů a prodíráme se podél potoka směrem na cestu, která by měla být tak tři kilometry před námi. Naštěstí většinou jde najít jakous takous stezku, koridor proráží Honza. Po nějaké době se cesta ztrácí, a tak jsem vyzván, abych se ujal vedení. Naštěstí mi stačí padesát metrů prodírání a najdeme cestu vyjetou náklaďákem. Po ní už je to do Bánnych pohoda. Velká část lidí se odváže a ženou se poslední čtyři kilometry vpřed jako velbloudi před oázou. Takže radši čekám na Peťu a Martina, některý úseky cesty jsou podemletý okolo tekoucí řekou a cesta je v těchhle místech značně ztížená.

V Bánnych najdeme jediného místního člověka, který zde trvale pobývá a dělá pro tuhle lokalitu cosi jako správce; jen se svými psy. Ukáže se, že se tu potlouká také parta čtyř Čechů (jedna z nich je holka), kteří už na Kamčatce skoro končí a přišli v protisměru. Celá lokalita je velmi aktivní, je tu spousta výronů horké vody. Lebedíme si v horkém bazénku, pereme, debužírujeme a kecáme. Druhá parta se svěřuje s pikantní historkou: Při jedné cestě na traktoru po nějaké době zjistili, že jeden z jejich baťohů zmizel z nákladního prostoru. Ačkoli se vydali zpět hledat místo, kde mohl vypadnout, tak už ho nikdy nenašli. Naštěstí dotyčný kluk měl doklady u sebe - to bylo ale vše. Takže od té doby spí čtyři v jednom stanu - v tom množství se přijatelně zahřejou i když jeden spacák chybí. Dobrý, ne?

Někdy po páté odcházíme. Místní Rus nás přesvědčuje, abychom s sebou vzali jednoho ze psů, prý se sem s někým zatoulal z města a jeho psi si své teritorium hlídaj natolik agresivně, že je otázka, kdy by pošel. Tak se k nám na přechodnou dobu přidává Lajka. Přecházíme podle rady správce mostík a vydáváme se vzhůru ke hřebenu, tato cesta sice bude kopcovitější, ale prý se dá přejít v papučkách. Mimochodem - ještě před mostíkem zjistíme, o co jsme přišli, nenápadně je tu umístěná skutečná sauna s kumbálem, kde podlaha sálá a bazénkém se studenou vodou z nedaleké řeky. To vše je zastřešeno a vypadá to báječně, takže dostanete-li se tam, hledejte tuhle chatičku jako první! Vystoupáme bez větších problémů na hřeben – dokonce i Peťa si libuje, jak je cesta příjemná. Pak ale začne sestup a to je pro něj ouvej, takže někdy kolem sedmé hodiny zabivakujeme. Lajka je velice přátelská.