Expedice Kamčatka 2001

Tedy... Začalo to velice nenápadně. Po dlouhé době jsem uviděl George. Kromě jiného se zmínil, že se dostal do skupiny, která se vypravuje na Kamčatku. Že to nebude nějak drahé a že shání do týhle grupy posledního člena. To je otázka na tělo, že?

Nereagoval jsem nijak světoborně. Kamčatka - to je skoro Aljaška, to bude mastný. Ale podívám se po internetu a dám mu vědět. Uvnitř mě hryzlo, že i kdyby něco, tak budu muset zradit svého spoluputovníka Petra - spolu už jsme leccos zažili.

Zasedl jsem k počítači a vnořil se do jiného světa. Během dvou hodin jsem věděl, že to nějak bude muset jít. Druhý den jsem o tom mluvil s Peťou. A brouzdal dál po netu a brouzdal a hledal informace... Znáte to, ten pocit přímého oslovení, dotyk odjinud? Že je to skutečně ono.

Tohle bylo 24. dubna - poznám to podle prvních z Internetu stažených mapek. Brzo jsem si vyjasnil, že přes George pro mě cesta nevede. Znamenalo to začít zařizovat vízum a další nezbytnosti, protože byl už nejvyšší čas. A sehnat lidi. Jako ideální jsem viděl počet šesti - dostaneme slevu na letenku, bude nás dost na možný kontakt s medvědy i pro případné zranění někoho z nás. No, dopadlo to trochu jinak.

Tématu Kamčatky jsem zcela propadl. Nerad bych počítal ty hodiny strávené hledáním informací, sháněním víz, nákupem materiálu, kompletací mapek. Ale při všech těch vizích, co nás pronásledovaly, jsme je už prostě museli naplnit. I já hledám krajinu z jednoho svého snu - tentokrát jsem ji nepotkal, ale přesto myslím, že tam někde je a já ji jen minul. Tušíte asi, co to do budoucna znamená...