Zúčastnění

Dan:
První z HáCéček (od HardCore). Drsnej kluk, co se rád směje a zdá se, že takřka automaticky má každýho rád. Jen je neuvěřitelně závislej na Honzovi, který za oba defakto rozhoduje - tedy Dan tvrdí, že Honzu vychovává, reptá proti jeho nápadům a posléze se jim přizpůsobí :-). Spolu s Honzou tvoří naši protimedvědí hlukovou bariéru. Úroveň hlasitosti jejich hovoru je totiž posunuta řádově výše (v logaritmické stupnici) oproti zbytku výpravy. Což mi občas leze krkem.

Honza J.:
Protipól Martina. Druhý z drsňáckých HáCéček. V rámci skupiny není příliš aklimatizovaný, má tendenci se vydělovat a jede především za sebe. Skvěle se uplatňuje při fyzicky náročnějším prorážení cesty, což mu působí radost (to je ostatně typická vlastnost všech chlapů J). Antagonismus dvojice Martin-Honza je nejviditelnějším symptomem problémů skupiny. HáCéčka se nakonec rozhodnou na posledních deset dnů k odpoutání se od zbytku skupiny.

Honza P. - autor:
Volná citace z deníku a slov Ondry: "K hlavním pozitivům Honzy patří, že se jako ten, kdo to vymyslel, za nás cítí zodpovědný, a chodí všude vpředu. Proto taky do všeho spadne první. Jeho hlavní negativum spočívá v tom, že pak na nás musí pořád čekat a tváří se přitom hrozně nasraně."

Martin:
Martin je smolař - objeví-li se nějaký problém, najde si ho. Kamčatka byla jeho první skutečná expedice a tudíž území neznámé, na kterém se bude pohybovat velice nejistě a často zaškobrtne. Během výpravy se mu podaří se jakžtakž aklimatizovat (pro možnou další akci), na té naší už ale bohužel má obrázek vymalovaný. Na druhou stranu si představte, že se se špatnou fyzickou kondicí ocitnete na místě, jaké jste si rozhodně nepředstavovali. Veškerá vaše sebedůvěra se v tomhle náročném prostředí sype na prach a zákonitě se všechny problémy, které jste kdy měli, kumulují. Jenže vy zkrátka nemáte jinou volbu než vydržet až do konce. Není se čemu divit, že Martin po příletu políbí plochu ruzyňského letiště.

Ondra:
Velice schopný, jeden z těch co vytváří skupinu. Vyznačuje se vynikající schopností komunikace (nic na tom nemění slabší ruština) a hlavně smlouvání - pro skupinu je proto velice platný. Vyvrátit Ondrovi jeho ideu jinak, než že se sám přesvědčí o trpkém konci, nelze, je ovšem pravda, že jsme nezkoušeli žádné násilné metody. Ke konci máme občas problémy spolu vyjít, v jistých věcech jsme si možná příliš podobní.

Tomáš:
Znali jsme se trochu z gymplu v Třebíči, trochu z bronťárny. První skutečné kontakty ale přišly až s organizováním expedice, kterou jsme v podstatě spískali my dva. Velice zodpovědný a precizní člověk. Někdy to ovšem zachází do extrému – především při problémech volby ze dvou porovnatelně špatných variant, kdy se pokouší vyhnout rozhodnutí. Ve skupině na sebe příliš neupozorňuje, ale každý ho okamžitě vidí, protože automaticky vzbuzuje důvěru.

Petr:
Můj bratranec a spoluputovník na velké části mých cest. Při různých výjezdech jsme si na sebe hodně zvykli, to ovšem nemění nic na tom, že mě občas dokáže velice naštvat. On má zřejmě záklopku někde jinde, nebo upouští páru nepozorovaně - zkrátka vždycky jsem ten zlej já. Velkou část Kamčatky pekelně zkusil s kotníkem, který si předtím odrovnal na sedmdesátce v Prčicích. Vytrvalý typ (ačkoli na to nevypadá) s humorem, který mi sedí.

Pepa:
Má neuvěřitelnou schopnost zajistit pro skupinu rozmanitý důležitý materiál, bohužel ale ve velké části případů jsou jeho dodací lhůty velice, velice dlouhé. Občas mi přijde jeho sebehodnocení mírně nadsazené, je ale třeba přiznat, že v některých názorech stojí na zemi pevněji než já (ale souhlasit s ním nemohu). Je druhý nejsilnější v opozici vůči Martinovi. Je naším hlavním fotografem se slušným vybavením, dobrým okem a dostatečnou drzostí pro výkon takové profese.