Den #30

14.8. - úterý

Ráno vyrazíme k vojákům. Opět čekáme, odnášejí si naše pasy do budovy, což nepřispívá k našemu klidu. Pak se vrací vojáček a že prý velitel vzkazuje, že máme ještě dnes odjet z Okťábrského. Jakákoli diskuse se nepřipouští. Zcela zaražení a otrávení vycházíme na procházku kolem moře. Z naší dohody vyplývá, že se pokusíme i tak dostat na nějakou rybářskou loď a každopádně tím přetáhneme. Já si pro sebe a pro případné zájemce připravím plán, že jestli do večera nedomluvíme na zítřek loď, tak zítra ráno odjíždím.

Zatím ale korzujeme po místním okolí, což je dost silný zážitek. Okťabrskij bylo zhruba patnáctitisícové městečko s rozsáhlým rybářským průmyslem. Pak přišly změny, rozpad impéria a hlavně privatizace (mají tu pro ni velice výstižný termín - prichvatizácija). Ta veškerý místní průmysl položila, a tak se schopnější odtud vystěhovali. Ve městě teď může být maximálně dva tisíce obyvatel. Proto taky bydlíme, kde bydlíme.

Při cestě po pobřeží se Pepa ztratí a až po dvaceti minutách čekání ho najdeme, jak fotí místní rybáře. Jsme pozváni k přisednutí a tak postupně tasíme všechny tři vodky, co jsme s sebou vzali na barterový obchod. Povídá se, hlavní linii drží major policie z blízkého Bolšerecku, který je tu na dovolené. Fotky z téhle akce jsou tady. Ukazuje se, že dnes je na lov mimořádně špatný den. Naše parta vytáhne ze svých sítí jediného lososa. Rybáři ukazují, že jsou dokonce v dálce na jihu vidět sopky na Kurilských ostrovech, což je podle místních jednoznačný signál blížícího se hodně, hodně špatného počasí. Tím je diskuse o naší budoucnosti v Okťábrském mezi námi rozhodnuta. Jdeme se tedy alespoň podívat dál na jih po písečné kose, ale nic kolem se moc nemění. O dalších dvacet kiláků jižněji má být mys, u kterého jsou k vidění tuleni, bohužel to ale vypadá, že tu není nikdo, kdo by nás tam vzal. Alespoň při chůzi kolem moře uvidíme sem tam nějakého tuleně vystrčit hlavu.

S Tomem a Ondrou se vykoupeme v Ochotským moři. Je hrozitánsky studený J.