Den #3

18.7. - středa

Kdesi za Novosibirskem zažijeme svítání. Tundra je tu rovná placka protkaná neuvěřitelným množstvím ramen řek. Nad Kamčatkou se ocitáme po obědě. Nad mraky vykukují vrcholy sopek, občas je mezi mraky vidět země. Zcela nadšen se přesunu na uprázdněnou sedačku u okna a pokouším se zorientovat. Skutečně se to daří, bájná země dostává svá jména, sen přechází v realitu. Nad Petropavlovskem se už mraky roztrhají a tak máme před sebou báječným výhled na zátoku Avača. Jen si říkám trochu nervózně, proč ten pilot tak dlouho nad městem krouží - až přistaneme do mlhy.

A je to. Jsme na místě. Symbolicky první Rus před letadlem je nějaký oficír, tak kyselej ksicht jsem snad ještě neviděl. Někoho očekává; my to ale naštěstí nejsme. Před letištěm potkáváme vyslankyni z kanceláře Putnik (jak se ukáže, není to Taťána, ale její zaměstnankyně). Jak je dohodnuto z dřívějška po mejlu, odvezou nás za značný obnos 10 doláčů na osobu k hotelu, ve kterém budeme bydlet. K té cestě - na něčem ty peníze vydělat holt museli - hotel je to za pouhé tři doláče na noc. Jak se ukáže je to velice slušná cena (taky jsme tam neoficiálně), i když bez teplé vody.

Jen vyhodíme věci a hned se vypravíme do Putnika, abychom dohodli další postup. Zjišťujeme, že jen tak neodjedeme, jsme v Rusku v pohraniční zóně, a tak jsou potřeba různé glejty. Tušení jsme o tom sice měli už doma, ale jaksi selhala komunikace s Putnikovci. Bumážky tedy nemáme a budeme je muset vyřídit (a vyjet až v sobotu). S ohledem na stávající absenci jednoho vařiče a na nutnou sháňku jeho náhrady to akceptujeme.