Den #14

29.7. - neděle

Již včera jsme se dohodli, že kvůli časovému presu vynecháme dosti lákavé Tolmačevské vodopády pár kilometrů za výtokem jezera - museli bychom na to vyhradit celý jeden den. Protože jsme ale před odjezdem museli zakoupit místenky pro cestu na sever, nezbývá než nechávat patřičnou časovou rezervu. Než překročíme hřeben, pod jehož vrcholem jsme přespali, uděláme ještě kratičkou exkurzi na vyhlídku nad Tolmačevským jezerem. Je ale dost mlhavo, tak vidíme kolem jen útržky rozlehlého Tolmačevského jezera a naproti sopku Opalu. I tak to je ale silný dojem, s úctou pozorujeme sopku, která v jednom z prvních návrhů měla být jedním z naších cílů.

Po přechodu přes hřeben se stále prodíráme cáry mlhy, jdeme podél potoka vytékajícího hned ze sedla. V jednom okamžiku uvidíme na sněhové plotně na protějším svahu ve vzdálenosti cca 250 metrů dvojici obrovských medvědů. Neuvěřitelně ladně běží šikmo po svahu dolů (možná tam, kam směřujeme i my). Semkneme se a zostražitíme, jinak to ale vypadá, že sestup tentokrát bude jednodušší, než jsme se obávali. I zde sice cesta vede skrz stláníkové bludiště, ale v takovémhle porostu jsme už zažili horší úseky. Veškerý porost je mokrý, takže za chvíli jsme durch i my a naše boty. Řeka Levá Karymčina, na kterou se chceme dostat a přebrodit ji, je deltovitého charakteru s mnoha různými rameny, a tak se vzhledem ke stavu našich bot rozhodujeme brodit bez zouvání. Na konci už nám nohy pěkně mrznou.

Vycházíme na velikánskou louku, uprostřed ní je vyjetá stopa nějakého obrovského pásáku a tak jdeme po ní - doufáme totiž, že se napojíme na průvodcem proklamovanou cestu kolem Střední Karymčiny. Dost o tom diskutujeme, páč mi připadá, že už bychom se měli oddělit a jít po svých, kluci ale nechtějí, mají nechuť zkoušet průchodnost čehokoli sahajícího nad prsa. Ve finále skončíme po několikerém brodění na břehu, za nímž stopa po sto metrech naprosto absurdně končí. Potvrzuje se, že jednoznačně muselo jít o ruský stroj, protože jen ten mohl s takovu silou prorazit cestu i houštinami, přebrodit osmdesát centimetrů hluboké říčky a poté odletět. Padá na nás hluboká deprese. Rozhodujeme se kudy dál.

Martin je dnes k nevydržení, neustále zdržuje. Po průchodu loukou nám boty relativně vyschly, a proto při pohybu kolem soutoku Levé a Střední Karymčiny už většina chodí v sandálech, aby se nemuseli stále přezouvat. Martin ovšem stále pokračuje v přezouvání a jakmile se posadí, tak to znamená čtvrthodinu, kdy ostatní posedávají kolem a musí sledovat, co všechno Martin podnikne při obouvání (ručník...). V posádce to vře.

Nakonec se dohodneme, že jsme v tomhle okamžiku už přešli celou deltu Střední Karymčiny a že se musíme dostat zpět a jít po jejím pravém břehu proti proudu. Po několika brodech podle charakteru terénu odhadnu, že už můžeme jít do pevnejch bot. Martin už je dávno má, a protože dosud nikdy nešel v čele, převládne názor, že by si to měl zkusit. Ve třech se asi pět minut obouváme vzadu a celou dobu slyšíme Martina, jak kdesi v doslechu zašlapává jednu kopřivu po druhé, hrozně u toho heká, skučí a vůbec se blíží k výbuchu. Za těch pět minut se vzdálí asi o sto metrů. Ostatní ho pomalounkým popocházením s úsměvem na rtech sledují. Když je dojdu, tak se už na toho zoufalce nemůžu koukat a začnu dělat cestu sám. Ostatní tím hrozně zklamu, moc si to divadlo užívali, jenže už se připozdívá a my potřebujeme najít něco trochu rozumného na bivak. Po dvou kilometrech už padám vyčerpáním. Prohlásíme zarostlou holinu, na které zrovna stojíme, za tábor, i když za normálních podmínek bych něco takového určitě nevolil. Jen co Martin dojde, tak ještě v ráži mu přednesu dohodnuté ultimátum. Buď se začne chovat tak, aby celou skupinu neustále nezatěžoval, nebo ho po návratu necháváme v Petropavlovsku a nikam s námi nejde. Po čase vezmu Martina stranou a vysvětluju, co je špatně. Je z toho překvapený, nic z toho si za celou dobu vůbec neuvědomil, a přislíbí, že zkusí změnit chování. Po koupačce dole u řeky a svízelném výstupu zpět k táboru po kluzkém svahu porostlém bolševníkem děláme ohýnek a jdeme spát.