16.8. - čtvrtek
Je zřejmé, že do Sokoče budeme muset dorazit stopíkem a to znamená, že se dělíme po dvojicích. S Peťou jsme sbalení nejrychleji, tak se rozhodneme, že vyrazíme první. Moc toho nejezdí, navíc jsme na prašný silnici, což je při každém průjezdu hrozně nepříjemné. Rozhodneme se, že abychom si s ostatníma nepřekáželi a měli jistotu, že odtud opravdu vypadneme, tak raději půjdem směrem na Sokoč (je odtud asi třicet kilometrů). Cesta je nezáživná, nikoho ani nenapadne, aby nám zastavil. Ostatním klukům přeje štěstí víc a tak nás postupně míjí.
Skončí to tak, že s Peťou ujdeme asi dvacet kilometrů a teprve, když se napojujeme na hlavní silnici, tak nám zastaví auto – dva mladí kluci. Řidič je v pohodě (i když na místních silnicích jede přes sto dvacet, což je teda dost), zato jeho spolujezdec je pěkně nametený, a bohužel se přitom snaží komunikovat. Den předtím podle všeho naši po nějaké době zase jednou prohráli v nějakém přáteláku s ruskou sbornou a tohohle ňoumu to hrozně bere. Ale vezmou nás až k letišti, což je super. Vzali jsme si totiž s Peťou za úkol zjistit, jestli nás už nečekají před odletem žádné překážky, nějaké platby, s kterými jsme nepočítali, atd. Naštěstí je vše v pohodě, a tak se uklidněni vracíme do hotelu. Tam už jsou všichni, úplně tuhý, což teda není nijak zábavné. Podaří se nám s Peťou vyburcovat i Toma a Ondru a jedeme alespoň do sauny do Jelizova. Stejně jako minule je to i dnes nádherná pohoda.
|
|
|
|
|
|